Ladislav Komorád

V roce 1914 byl naverbován do rakouské armády a odvelen spolu s 75. pěším plukem. S ním se účastnil bitvy u Jaroslavle a ústupu ke Krakovu, kde se poté dne 24. listopadu 1914 nechal zajmout ruskou armádou a byl poslán do zajateckého tábora v Petropavlovsku na Kamčatce. Tam však nikdy nedorazil a následující tři roky strávil v okolí Kyjeva. 5. července 1917 se přihlásil do vznikajících Čsl. legií v Oděse a byl přiřazen ke 3. střeleckému pluku s hodností vojína. Následně prošel bitvou u Bachmače a celou tzv. Sibiřskou anabází, roku 1920 se navrátil 20. lodním transportem do vlasti (po cestě z Vladivostoku přes Ameriku) a 1. září 1920 opustil Čsl. legie v hodnosti nadporučíka[1]. Za tuto svou činnost byl roku 1919 odměněn Čsl. válečným křížem a řádem Sokola s meči.

Nadále však zůstal v řadách Čsl. armády, roku 1924 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. V té době sloužil u 29. pěšího pluku. V roce 1921 se oženil s Olgou Jarolímovou a v letech 1922 a 1924 se jim narodili syn Ladislav a dcera Olga. V rámci své armádní činnosti se také aktivně podílel na výchově mladé generace, byl mimo jiné velitelem sokolské školy brannosti. Postupně sloužil u jednotek v Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích, Třeboni, Praze, Milovicích a Písku, kde jej zastihla nacistická okupace v hodnosti majora pěchoty.

Jakožto představitel jednotek Čsl. armády byl penzionován a do armádní služby se tedy navrátil až roku 1945. Velmi záhy po vypuknutí 2. světové války se ovšem zapojil do odbojové činnosti  pod vedením plk. Hubáčka v rámci „Obrany národa“. Ten si jej vyhlédl jako svého zástupce vzhledem k jeho organizačním schopnostem prokázaným v září 1938, kdy působil jako mobilizační důstojník.

Plukovník Hubáček byl ovšem v roce 1942 popraven a odbojová organizace se částečně rozpadla. O další činnosti Komoráda toho není příliš známo až do roku 1944, kdy byl prokazatelně členem odbojové organizace „Hnutí za svobodu“.

V dubnu roku 1945 byl jakožto faktický vedoucí domácího odboje na Písecku pověřen Fierlingerovou vládou sestavením revolučních národních výborů v okresech Písek, Týn nad Vltavou a Strakonice. To se na několika ilegálních schůzkách v průběhu dubna a počátku května povedlo a on již jako předseda píseckého Okresního národního výboru spoluřídil povstání na Písecku. To zde však mělo těžší podmínky, neboť ve městě sídlila početná posádka Wehrmachtu o síle cca 1500 mužů a do okolních lesů se počaly stahovat také ustupující jednotky SS z širokého okolí. Velitel německých jednotek prohlásil, že se nevzdá do rukou civilních orgánů, které nyní major Komorád zastupoval, ale pouze do rukou regulérní armády, a hrozil krveprolitím. Kapitulace do rukou armády ovšem byla v tehdejší situaci iluzorní. Město Písek se totiž nacházelo v sovětské zóně na východ od demarkační linie, avšak sovětské jednotky byly ještě daleko a nebyly schopny včas dorazit  do Písku tak, aby mohly a zabránit případnému drancování a vraždění ze strany ustupujících nacistů.

Major Komorád se proto 6. května s tlumočníkem ing. Bůžkem, vyzbrojeni samopalem a ručními granáty, vypravili navzdory velkému riziku zajetí jednotkami SS do Strakonic, kde sídlila americká armáda. Díky dobrým diplomatickým a vyjednavačským schopnostem se jim podařilo dohodnout s plukovníkem Searsem, že ještě téhož dne vyslal menší americkou jednotku vedenou kapitánem Bernardem do Písku přes demarkační linii. Do rukou amerických vojáků následně německé jednotky složily svou kapitulaci, čímž bylo Písecko fakticky zachráněno od masakrů, které se v té době děly v jiných oblastech republiky. Sovětské jednotky nakonec Písku dosáhly až ráno 10. května.

Dne 8. května tak mohl major Komorád vyslat do Prahy dva autobusy se střelivem, materiálem a zdravotnickým personálem (včetně vlastní dcery Olgy), neboť díky včasnému zásahu byli jedinými raněnými v Písku němečtí vojáci v lazaretních vlacích, které byly na Písecko stahovány.

Jakožto voják se snažil zajistit korektní poměry v zajateckých táborech a zasadil se o jejich významné zlepšení. Pracoval téměř bez přestání a jeho organismus to nebyl schopen vydržet. Při návštěvě maďarského zajateckého tábora 18. května 1945 jej pak při prohlídce jeho neutěšeného stavu ranila mrtvice. Nebyl proto schopen vykonávat svou funkci předsedy ONV, kterou za něj dlouhodobě vykonával místopředseda Kotrč. 9. listopadu 1945 se funkce vzdal. Ihned po uzdravení se ovšem vrhl navzdory radám lékařů opět do práce a dne 9. července 1946 byl zvolen členem MNV Písek, kde se stal předsedou tělovýchovné komise.

V důsledku stresu, přepracování a podlomeného zdraví ho však zastihl infarkt, který ho opět upoutal na lůžko. Vzdal se proto následně i svých funkcí v MNV a po delší nemoci dne 8. února 1947 zemřel ve věku 51 let v Písku. 12. února byl pohřben do rodinného hrobu na lesním hřbitově v Písku[2].

Roku 1947 byl pak in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka pěchoty se zpětnou platností od 1. května 1943.

• https://theses.cz/id/bte53u/Posledn_tdny_druh_sv_tov_vlky_na_Psecku.pdf
• https://pisek.kscm.cz/sites/default/files/soubory/uzivatele/kovarik/upload/obrazky/na_demarkacni_care_1.pdf
• https://www.sezimovo-usti.cz/prilohapdf/2010_bilek.pdf
• https://is.vspj.cz/bp/get-bp/student/42856/thema/5925
• https://pisecky.denik.cz/zpravy_region/vyroci-umrti-zapomenuteho-valecneho-hrdiny-zabranil-krveproliti-na-pisecku-20220.html