Ladislav Hajniš

Narodil se v roce 1849 v Praze jako syn spisovatele-humoristy Františka Hajniše.[3] Nejprve studoval nižší gymnázium, odkud přestoupil na vyšší reálku; poté získal inženýrský titul na technice.[4] Specializoval se na stavbu strojů.[5] Od roku 1870[4] (podle jiných zdrojů 1874)[6] do konce života pracoval v Daňkově továrně, základu pozdějšího ČKD.[4]

Od roku 1874 trpěl vleklou plicní chorobou (tuberkulózou), která jej v posledním čtvrt roku upoutala na lůžko. Zemřel v Praze 2. května 1889, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[6][7]

Hajniš vedle svého zaměstnání působil jako odborný spisovatel. Snažil se uvádět nejnovější vynálezy z různých oblastí techniky ve známost širokému okruhu čtenářů.[3] Přispěl mnoha vědeckými a popularizačními články do Riegrova Slovníku naučného a do časopisů (Lumír, Osvěta, Athenaeum); některé jeho texty uveřejnily i časopisy anglické, francouzské a německé.[6][8] Napsal také několik fejetonů pro Národní listy.[6]

Byl oceňovaný pro svůj vypravěčský talent, který mu umožňoval zpřístupňovat složité technické otázky běžnému čtenáři.[4][9] 10. března 1889 byl jmenován čestným členem spolku posluchačů inženýrství; sdružení tak ocenilo nejen jeho finanční příspěvek (50 zlatých), ale i to, že dal podnět k pořádání české odborné terminologie.[10]

K jeho známým textům patřily např.:

• Povrchnost v literatuře odborné (Lumír 1885)[11]
• Historické a kritické úvahy o soustavě Liernurově, zejména o tak zvaném „racionelním odvodňování pomocí injektorů“ (1886), velká část nákladu shořela při požáru ve skladu nakladatele Františka Borového.[12]
• Článek o lodi Great Eastern v časopise Osvěta[13]