Labouň

Původ jména vesnice Labouň pochází ze sousloví "Z Labouně", je to jméno staročeské rodiny vladycké i jméno obce vzniklo od slovesa "lábati" - Labún (1313, Otta de Labun - Laboun), později Labouň. Z místní tvrze vzešel rod Labouňských, rozdělený v následujících staletích v mnohé větve, mimo jiné Bradských, Zlivských, Kosických, Bartoušovských či Údrnických z Labouně.

Jméno staročeské rodiny vladycké i jméno obce vzniklo od slovesa „lábati“ – Labún (1313, Otta de Labun – Laboun), později Labouň. Z místní tvrze vzešel rod Labouňských, rozdělený v následujících staletích v mnohé větve, mimo jiné Bradských, Zlivských, Kosických, Bartoušovských či Údrnických z Labouně.

• Otto de Labun – zakladatel tvrze Laboun (1313)
• Zdeněk z Labouně – rektor Univerzity Karlovy v Praze, královský sekretář (1409)
• Jan Drška z Labouně – purkrabí na hradu Veliš.

Věhlas Labouně rozšířil další z rodu Labouňských, a to Jiří Labouňský z Labouně. Roku 1557 dal vystavět renesanční zámek Mnichovo Hradiště. Z jeho popudu byl založen roku 1570 pivovar Klášter Hradiště nad Jizerou. Důkaz lze spatřit na oficiálních pivních táccích pivovaru. Byl zbohatlým advokátem a majitelem kláštera Cisterciánů a okolních pozemků. V 16. století přechází ves do majetku Mikuláše Trčky z Lípy a stává se součástí tehdy se rychle rozšiřujícího pansrtví Veliš.

To získává roku 1606 Jindřich Matyáš z Thurnu, známý především jako jeden z hlavních iniciátorů a vůdčích osobností českého stavovského povstání. Po prohrané bitvě na Bílé Hoře (1620) si odsouzený Thurn sice zachránil život útěkem z Čech, jeho statky však propadly konfiskaci.

Panství Veliš zakoupil roku 1622 Albrecht z Valdštejna a rozšířil jím své frýdlantské dominium. Labouň pak roku 1627 začlenil do panství Milíčeves, které již předtím postoupil do správy jezuitů, a její výnosy vykázal tehdy nově založenému jezuitskému semináři v Jičíně. V majetku Tovaryšstva Ježíšova zůstala ves až do zrušení řádu v roce 1773, rok nato byla spolu s ostatními statky milíčeveského panství předána do správy státu.

Teprve v roce 1835 zakoupil milíčeveské panství hrabě Eugen Vratislav z Mitrovic, šest let poté jej však odprodal Michalu Karlu Althanovi, který byl také poslední milíčeveskou vrchností před zrušením patrimoniální správy v roce 1848.

Ze soukromých pramenů, je patrné, že v roce 1870 žilo v Labouni celkem 186 trvale žijících obyvatel. Podle majetku se rozdělovali na familianty (židé, kteří měli právo oženit se a založit rodinu), třičtvrtěláníci, půlláníci, čtvrtláníci (lán byl cca 18,5 ha), výměníci, chalupníci (čtvrtláníci), baráčníci (bez polí) a podruzi (sluhové a poddaní).

Obyvatelé přišli z několika okolních obcí, a to z Libisic, Drahoraze, Milíčevsi, Zběři, Žlunic, Kněžic, Žitětína, Češova, Rokyťany, Chyjic, Střevače, Němyčevsi, Vitiněvsi, Sedliště, Chotěšic, Veliše, Dolan, Rovně, Konecchlumí, Nové Vsi, Vršců, Bartoušova, Lochova, Lán, Kopidlna, Bílska, Vrbic, Batína, Skřenče.

• 1313 – zvonička Otty de Labun, vysvěcena 2009. V sobotu 11. července 2009, v Labouni, v oblasti Mariánské zahrady byl slavnostně vysvěcen nový zvon. Stal se symbolem úcty k zakladatelovi, vladykovi OTTO de LABUN L. P. 1313 a zároveň poselstvím pro budoucí generace. Zvonička, (skelet z roku 1929) původně umístěný v sousední obci, byl restaurován do původního historického stavu a osazen novým litým zvonem s věnováním zakladatelovi obce.
• 1820 – socha sv. Jana Nepomuckého. Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého je umístěna na návrší v obci Labouň. Zhotovena v roce 1820. Autorem sochy je Ferdinand Kofránek. Celková výška sochy je 4 m a je vytesána do pískovce z hořického hřbetu.
• 1833 – Boží muka. Autorem Božích Muk je Alois Kofránek. Byly postaveny roku 1833 na návsi. Památka byla před lety poškozena a převezena na soukromý pozemek. Je zhotovena z pískovce z hořického hřbetu o celkové výšce 418 cm.
• 1863 – sousoší Nejsvětější Trojice. Socha se nachází na návrší obce Labouň při levé straně silnice ze Žitětína.
• 1914 – Památník padlých 1. světové války. Je vybudován z pískovce z hořického hřbetu. Památník je vysoký 315 cm. Na jeho přední straně plastickým písmem je vysekán nápis „PAMÁTCE PADLÝM 1914–1919“. Autorem památníku je kameník Stuchlík z Jičína.

Patřili k nim Markvart z Bartoušova a Údrnic, rychtář jičínský, majitel hradu Brada a otec Anny (1406), (potomek Markvarta Otík hrad Brada roku 1482 prodal Mikuláši Lickovi z Rýznburka), roku 1381 majitel Údrnic a Údrnické Lhoty i s tvrzí a bratr Bohuněk z Dolan († 1395), jenž byl v roce 1360 patronem farního kostela v Dolanech (zemřel r. 1395). Ti byli spolu s Janem z Labouně nařčeni, že se neprávem zmocnili Bartoušova a výše jmenovaných vsí, dále pak dvou dílů Ketně i s keteňským mlýnem a všech přináležitostí a práv s nimi spojených.

Dalším z rodu Labouňských byl Jindra z Bartoušova (1384-1414), v roce 1409 vlastník vsi Hlušice. Od něho pocházela pošlost na Kosicích. Od Otíka pocházeli ti, kteří se psali Bradští z Labouně. Otík měl také majetek v Údrnicích a Údrnické Lhotě. Je také znám jako Otík z Jičíněvsi, Dřevěnice, Labouně, Údrnic a z Mostku.

Dále pak Josef a František Bradští z téhož rodu z Labouně, kteří byli povýšeni do stavu šlechtického a bylo jim povoleno užívání predikátu rytířského a rodového erbu a zároveň jim bylo navráceno i panství Brada.

K předkům Zlivských z Labouně patřil Jan Drštka (1393 - 1397 purkrabí na Veliši) a Zdeněk z Labouně (1390 purkrabí na Veliši, 1409 rektor Univerzity Karlovy).

V roce 1454 k rodu Labouňských patřil i Jan Bartoušovský z Labouně, majitel Obědovic (1467), který byl kladským hejtmanem a v roce 1495 založil obec po něm pojmenovanou Bartošovice v Orlických horách. Z větve Zlivských pocházel Jan Zlivský z Labouně, majitel poplužního dvora i celé obce Dobrá Voda (v té době Vilda) a vlastnil i obec Zachrašťany.

Potomkem rodu byla i Lidmila z Labouně, která se provdala za Jana Semečka ze Semčic a dále pak Kateřina z Labouně, majitelka tvrze ve Vinarech počátkem 15. století. Zlivští z Labouně se udrželi až do 17. století.

Bartoušovští z Labouně vymřeli již v 16. stol. Sčk. Zdeněk z Labouně, probošt, Štěpán ze Staňkova, děkan, kanovníci a celá kapitula Všech svatých vysvědčují, že emfyteuticky pronajali tři lány ve Vladislavicích Jakubovi, synovi Martina Kokota,a to tak, že bude kapitule dvakrát ročně platit po dvou groších.

Karel založil kapitulu listinou vydanou 8. ledna 1339 na Pražském hradě. Ideová a výtvarná blízkost k univerzitní pečeti dovoluje klást vznik typáře před rok 1346. Je velmi pravděpodobné, že sám Karel ovlivnil ztvárnění pečetního obrazu po stránce významové a umělecké. Mladý markrabě - v rytířském oděvu - klečí před Kristem, P. Marií a všemi svatými (s anděly), shromážděnými v Jeruzalémě, jehož brána je před ním uzavřena (v zárodečné podobě se tu objevuje motiv tzv. vojska Kristova, později monumentálně rozvinutý v kapli sv. Kříže na Karlštejně). Ve vztažených rukou drží drobnou svatyni - kapitulu - kterou založil a svěřuje ji do nejvyšší ochrany. Oba štíty se znaky jej jednoznačně charakterizují jako moravského markraběte a především příštího českého krále. Názorně je tu manifestováno, že jen podobnými skutky a celkově následováním Krista může jako panovník dosáhnout 'Království nebeského'. Karlova postava je oproti tradičnímu pojetí charakterizována některými konkrétními rysy jeho fyzického vzhledu: vysokým čelem, hladkou (bezvousou) tváří, vlasy spadajícími na ramena, konkrétní dobovou zbrojí. Patrně to souvisí se zdůrazňováním portrétu (portrétních rysů) v Karlově státně-dynastické propagandě. Jedná se o cenný příspěvek ke Karlově portrétní ikonografii. Originál je uložen jako pergamen psaný latinsky, přivěšena je kapitulní pečeť, velikost 29/32 cm. Národní archiv, Archiv kolegiátní kapituly Působení Zdenka z Labouně v dalších souvislostech: 18. listopad 1418, Praha