Lízinka a Fricek

Autor libreta k Lízince a Frickovi, herec Paul Boisselot

Jacques Offenbach na přelomu 50. a 60. let trávíval část letní sezóny v tehdy proslulých mondénních lázních Bad Ems. Od roku 1858 tam také v létě působila část souboru jeho domovského divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens a hrála některé méně náročné kusy ze svého repertoáru. Postupně Offenbach napsal i některá menší díla, která měla v Bad Ems přímo svou premiéru: roku 1862 první verze Tlachalů, 11. července 1863 Signor Fagotto a 21. července 1863 pak opereta Lízinka a Fricek. Podle legendy – šířené s Offenbachovou podporou – vznikla na základě sázky při večeři v hracím salonu, kdy prý se Offenbach zavázal za 1000 tolarů do osmi dnů napsat, zinstrumentovat a nazkoušet jednoaktovou operetu, bude-li mu do čtyřiadvaceti hodin dodáno libreto. To mu poskytl herec Paul (Paulin-Louis) Boisselot (1829–1905), který prý je pro všechny případy přivezl z Paříže.[1][2]

Tato legenda však je podezřelá. V každém případě vznikla Lízinka a Fricek především jako prostředek k představení Offenbachova nového objevu, zpěvačky vystupující již dlouho v provinčních a kočovných divadlech, a to i v Offenbachových operetách, pod jménem Zulma Bouffar. Tu Offenbach potkal zřejmě v roce 1863 v Bad Homburgu a záhy se dvaadvacetiletá zpěvačka stala jeho milenkou. Její vystoupení v Bad Ems bylo jakousi zkouškou před angažmá v Bouffes-Parisiens. Role alsaské dívky Lízinky jí byla šita na tělo (Bouffarová sice nepocházela z Alsaska, díky dlouhému účinkování v Německu však dokázala přesvědčivě napodobit alsaský akcent).[3][2] Fricka ztělesnil spolehlivý představitel menších rolí z Bouffes-Parisiens Jean-Paul (vl. jm. Émile Kauffmann). Lízinka a Fricek se v Bad Ems hráli v této sezóně dvakrát, v premiéře spolu s činoherní komedií Charlese Narreye Quand on a ses nerfs a podruhé 28. července spolu s Fortuniovou písní.[2]

Divadlo Bouffes-Parisiens se během podzimu 1863 rekonstruovalo a otevřelo se znovu 5. ledna 1864. Zahajovacím programem byla úvodní scénka La Tradition s hudbou od Léa Delibese, zbytek pocházel z Offenbachova pera: dvě novinky, Lízinka a Fricek a Láska zpěvákem, napsaná pro druhou debutantku večera Irmu Marié, a na závěr Dva slepci – jejich uvedení připomínalo první otevření divadla roku 1855. Fricka tentokrát místo Jeana-Paula zpíval přední komik Bouffes-Parisiens Désiré a namísto „opérette“ jako v Bad Ems neslo celé dílo žánrové označení „conversation alsacienne“.[4][5]

Operetu Lízinka a Fricek označil recenzent časopisu Revue et Gazette musicale de Paris za „improvizaci mistra, jednu z těch živých a přirozených inspirací, které z něj vycházejí téměř samovolně“.[5] „Chápete, že takový kus se neanalyzuje,“ pokračoval, „je to několik scének dráždivého veselí, zmírněného naivní něžností: zasmějeme se od srdce, bez myšlenky setřeme slzu. Offenbach nenapsal nikdy nic přirozenějšího, nic ryzejšího.“[5] I kritik Gustave Bertrand v hudebním týdeníku Le Ménéstrel označil Lízinku a Fricka za jednu z Offenbachových nejlepších „partiturek“.[6] Také deník Le Figaro shledával: „Je to svižné, je to zábavné, od Offenbacha schovaného za fagoty“.[7] Zulma Bouffar obdržela největší aplaus, její čísla se o premiéře musela opakovat a i kritika její výkon z celého večera nejvíce vyzdvihla.[5][6] Podle českého Offenbachova životopisce Miroslava Šulce však „hudební čísla rekapitulují jen standardní rutinu“.[8]

Zulma Bouffar v kástýmu Lízinky

Příběh vyprávěný libretem je sám o sobě prostý a sentimentální: dva mladí chudí lidé, kteří nepořídili v Paříži, se potkají na zpáteční cestě do rodného Alsaska a najdou v sobě zalíbení. Humor přináší zejména jazyková komika, neboť obě postavy hovoří silným alsaským nářečím.[2][5] Skladateli příběh bezpochyby připomněl jeho obtížné začátky v Paříži i jeho potíže s německým přízvukem, kterého se nikdy zcela nezbavil.[7] Skromná partitura obsahuje kromě předehry navozující atmosféru (která „je celá jako v polích; voní tymiánem a mateřídouškou“[5]) jen pět čísel: vstupní písně obou hrdinů, duet o jejich rodném kraji, Lízinčin kuplet na téma známé La Fontainovy bajky „Krysa městská a krysa polní“ (Offenbach tuto bajku spolu s pěti dalšími zhudebnil již v roce 1842, avšak na jinou melodii[8][9]) a finální duet. Až (zčásti) na finále slouží hudební čísla k charakteristice obou postav a neposunují děj kupředu, proto se také hodí pro samostatný život mimo rámec této operety. Nejslavnějším číslem se stal duet (č. 3) v rytmu francouzského valčíku „Je suis alsacienne“, který se stal hitem své doby.[10] A to nejen v tanečních sálech, například v roce 1867 ho – vedle vážných operních árií – zpívala nejslavnější operní pěvkyně té doby Adelina Pattiová na zvláštním koncertě pro britskou královnu Viktorii.[11]

V roce 1866 pracoval Offenbach na pokračování této operety pod názvem Le Mariage de Lischen (Lízinčina svatba), tentokrát na libreto Charlese Nuittera (vl. jm. Charles-Louis-Étienne Truinet), ze záměru však z neznámých důvodů sešlo – namísto toho vznikla Dovolenka po večerce.[12]

Po smrti Jacquese Offenbacha v říjnu 1880 se 18. listopadu 1880 konal pamětní koncert z jeho díla pro pozvané v budově Théâtre national de l'Opéra-Comique (druhý sál Favart). Vedle úryvků z různých Offenbachových děl zahráli v jeho rámci Zulma Bouffar a tenor José Dupuis (rovněž častý představitel offenbachovských rolí) právě celou operetu Lízinka a Fricek.[13]

Herec Jean-Paul, první představitel Fricka

Divadlo Bouffes-Parisiens mělo Lízinku a Fricka dlouho na repertoáru a často je hrálo na svých zájezdech, například do Bad Ems nebo po prusko-rakouské válce v Baden-Badenu.[14] Převzala je ovšem i jiná provinční divadla a hráli se na salónních zábavách, a to i v nejvyšších kruzích. Například 26. července 1864 hráli offenbachovský zpěvák první hodiny Jean Berthelier a jeho manželka Julienne Fraseyová Lízinku a Fricka v lázních Vichy pro vznešené obecenstvo čítající císaře, císařovnu a belgického krále.[15]

Ve Vídni uvedlo Lízinku a Fricka poprvé 16. dubna 1864 divadlo Carltheater.[16] Offenbach přivezl partituru v únoru osobně řediteli tohoto divadla Karlu Treumannovi.[17] Německý překlad pořídil herec a spisovatel Henrion Poly (vl. jm. Leonhard Kohl von Kohlenegg, 1834–1875) pod názvem Französische Schwaben, tj. „Francouzští Švábové“.[16] (Později se tento název používal jako alias vedle Fritzchen und Lischen, Lisle und Frisle, Liesl und Fritzl apod.; samotné Carltheater ji v obnovené inscenaci 27. června 1868 hrálo již pod názvem Lieschen und Fritzchen.[18][19]). V premiéře hrál, vedle Anny Markové jako Lízinky, ředitel Treumann v úloze Fricka, ale pro zdravotní potíže další představení na měsíc odpadla a vrátila se s podstatnou změnou: role Fricka byla svěřena populární lokální zpěvačce Anně Grobeckerové.[20] I tak měli Lízinka a Fricek „méně vřelé přijetí“ než současně hrané Offenbachovy operety Manžel za dveřmi a Čarovné housle.[21]

V Berlíně (Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater) Lízinku a Fricka představily 23. června 1864 v hostování vídeňské představitelky Anna Marková a Anna Grobeckerová.[22][23][24] Následovala další německojazyčná divadla, například Temešvár říjen 1864[25], Štýrský Hradec 2. června 1866[26], Královec 23. ledna 1867[27], Basilej 11. března 1868[24], Linec 19. března 1868[28], Salcburk 8. ledna 1869[29], Innsbruck 2. prosince 1870[30], Lublaň 31. ledna 1874.[31][32] Rovněž v Uhersku se Lízinka a Fricek hráli pouze v němčině; uvedlo je německé letní divadlo v Budíně 21. června 1866.[18][19]

Jak ve Francii, tak v Německu (potažmo ve střední Evropě) se původně apolitický námět Lízinky a Fricka stal kontroverzním po prusko-francouzské válce, kdy bylo Alsasko přičleněno k Německu a otázka přináležitosti Alsaska a Lotrinska byla po následující tři čtvrtě staletí pro oba národy vysoce politickým tématem. To poznamenalo i recepci tohoto „alsaského rozhovoru“, který naznačoval úzký svazek této provincie s francouzskou metropolí. U obecenstva jiných národů tento podtext nehrál významnou roli.

V Polsku se tato opereta hrála pod názvem Lizka i Frycek zejména v Krakově (v letech 1886, 1887, 1889)[33], ale také v Poznani (1897)[34]. Ruská premiéra se konala v Malém divadle v Moskvě 4. října 1868 v překladu Nikolaje Jefstafjeviče Vildeho (Karla Gustava von Wildenau) pod názvem Федичка и Лизочка.[35]

Nizozemská premiéra se konala v Haagu roku 1872.[24] V Dánsku patřila Lízinka a Fricek mezi nejoblíbenější operetní jednoaktovky. Poprvé ji uvedlo 26. listopadu 1864 kodaňské divadlo Casino v překladu Augusta Zincka pod názvem Fritz og Lise; do roku 1893 zde dosáhla 78 repríz. Na repertoáru ji měla i další kodaňská divadla (Alhambra 1868, Teatre Elysium 1876, Dagmarteatret 1883, Nørrebros Teater 1887 a 1898, Zrcadlový sál (Glassal) v Tivoli (1904), Røde Kro Teater (1917), Det intime Teater (1920), jakož i divadla v jiných městech (Aarhus 1869, Odense 1884, Fredriksberg 1895).[36] Byla to mj. (vedle redukované verze Pan Karfiol si dovoluje pozvat) jediná Offenbachova opereta uvedená na ostrově Bornholmu, totiž v ochotnickém divadle Rønne Teater roku 1899.[37] Premiéra ve finském jazyce se konala v Helsinkách 1. října 1897.[24]

Anna Marková, první Lízinka ve Vídni

Ve Španělsku tuto operetu uvedlo poprvé roku 1923 madridské divadlo Teatro de la Comedia pod názvem Federiquito y Luisita.[38] Pokud jde o Portugalsko, v roce 1868 uvedla tuto operetu poprvé v lisabonském divadle Teatro del Príncipe Real hostující francouzská společnost.[39] V Itálii hrála Lízinku a Fricka v originále společnost francouzského divadelního podnikatele Eugèna Meynadiera, poprvé 3. ledna 1867 v malém turínském divadle Soirées Parisiennes. Roku 1874 odkoupilo práva pro Itálii od pařížského nakladatelství Brandus italské nakladatelství Sonzogno a v následujícím roce vydalo její partituru pod názvem Lischen und Fritzchen (společně s Dámami z tržnice). Poté se tato opereta hrála v italštině (např. roku 1878 poprvé v Neapoli v Tatro Sannazzaro).[40]

Ve Velké Británii uvedlo Lízinku a Fricka pod názvem A Happy Result poprvé 3. listopadu 1865 divadlo zvané Gallery of Illustration podnikatele Thomase Germana Reeda.[19][41] Zájem o tuto operetu obnovilo její uvedení při hostování francouzské divadelní společnosti v londýnském St. James's Theatre (premiéra 2. června 1868)[19][24] – hlavní atrakcí tohoto zájezdu však byla představení Velkovévodkyně z Gerolsteinu s Hortense Schneiderovou.[42] Svou inscenaci obnovila Reedova společnost, jinou verzi v překladu Wellingtona Guernseyho uvedlo 9. srpna 1869 londýnské Gaiety Theatre a ještě další se hrála v Covent Garden 27. prosince téhož roku v rámci vánoční pantomimy, kdy Lízinku a Fricka zpívali Julia Mathewsová a Wilford Morgan. I v následujících letech tvořila tato drobná opereta součást komponovaných varietních programů.[19]

Ve Spojených státech amerických uvedla tuto operetu jako první French Opera Company H. I. Batemana v divadle Academy of Music, a to 25. června 1868. Lucile Tostée, jíž sekundoval Paul Dardignac, v ní zpívala na závěr svého amerického pobytu.[43][19] V angličtině ji zpívali 8. října 1868 též Susan Galtonová a Thomas Whiffin ve Williamsburghu.[19] Minstrelská skupina Edwina Kellyho a Victora Leona uvedla 15. března 1870 Leonovu anglickou adaptaci, v níž hrál Victor Leon roli Lízinky, a to nejprve pod názvem Lischen and Fritzchen, později též pod názvem The Alsatians.[19] V New Yorku se hrála i v němčině (poprvé 26. května 1872).[24]

V Austrálii hráli Lízinku a Fricka poprvé manželé Annette Hirstová a David Miranda v Royal Victoria Theatre v Sydney dne 9. března 1872.[19] Později ji hrála rovněž činorodá společnost Williama Saurina Lystera[44] a v roce 1878 ji v rámci svého australského a novozélandského turné představila zmíněná minstrelská skupina Kelly & Leon.[19]

Tato jednoduchá scénka je dosud poměrně často příležitostně hrána[19], i když zejména drobnými nebo amatérskými divadly. Z moderních uvedení lze zmínit například inscenaci z roku 2014 v pařížském Petit Théâtre de Naples v podání souboru Les Délassements Lyriques.[45]

České země

Heinrich Fiby (1834-1917), kapelník a ředitel hudební školy ve Znojmě

V českých zemích uvedlo Lízinku a Fricka aneb Francouzské Šváby poprvé městské divadlo ve Znojmě v polovině ledna 1865, jako benefici místního kapelníka Heinricha Fibyho; místní recenzent ocenil toto dílo jako „bohaté na melodické, lehké a uchu lahodící árie“ a pochválil i svědomité nastudování.[46] Až se zpožděním je premiérovalo německé zemské divadlo v Praze 14. srpna 1869 ve svém letním působišti v Novoměstském divadle při příležitosti hostování sopranistky Friederiky Fischerové z Divadla na Vídeňce v roli Lízinky.[47] Sporadicky se tato scénka hrála i v jiných divadlech, například 17. ledna 1889 v Městském divadle v Brně.[48] Brněnský deník Tagesbote přitom poznamenal, že takové dílko vyžaduje „skutečně naivní obecenstvo a vynikající představitele“.[49] Česky zdá se hrána nebyla.[50]

Titulní strana 'grande valse' na témata z Lízinky a Fricka od Isaaca Strausse s postavami Lízinky (Bouffar) a Fricka (Désiré)

(Rozcestí na venkově s vinným krámem) Fricek přichází se svým rancem a vzlyká – jeho pán jej vyhnal ze služby (č. 1 kuplet Me chasser, me forcer). Hlavním důvodem byl jeho alsaský přízvuk a nedorozumění, kterým uvedl svého pána v posměch před jeho snoubenkou. Teď se chce vrátit do rodné vsi za svým otcem a sestrou, které už deset let neviděl. Na cestu si ještě chce koupit (na účet bývalého pána) láhev vína.

Z druhé strany přichází Lízinka, prodavačka košťat. Písní představuje své zboží (č. 2 píseň P'tits balais, p'tits balais, je vends des tout p'tits balais). Jenže jejím obchodům se nevedlo ani v Paříži, ani mimo Paříž, i když by všude leccos potřebovali vymést. Jenže místo kupování si všichni jen dělali legraci z jejího alsaského přízvuku. Proto se vrací domů za svým otcem, od něhož nedávno dostala dopis, který však jako analfabetka neumí přečíst.

Fricek se vrací s lahví vína a dává se do řeči s Lízinkou. Jejich rozhovor se zprvu zvrtne v hádku, protože se každý domnívá, že ten druhý posměšně napodobuje alsaský přízvuk toho druhého. Tím větší radost oba mají, když zjistí, že jsou krajané (č. 3 duet Je suis alsacienne, je suis alsacien). Oba v sobě pomalu nalézají zalíbení, a protože se oba vracejí do Alsaska, rozhodnou se cestovat spolu. Nejprve spolu poobědvají. Lízinka má jen chléb a sýr, zato Fricek má pochoutky z pánova stolu; hodování však nervózně přeruší, když slyší zvuky loveckého roku. Ukáže se, že to není signál jeho pána, ale pro Lízinku je to příležitost připomenout La Fontainovu bajku o kryse městské a kryse polní (č. 4 bajka Un jour un rat de ville).

V dalším rozhovoru se ukáže, že jsou oba ze stejné vsi, a netrvá dlouho, než zjistí, že jsou dokonce bratr a sestra. Oba jsou rádi, že se potkali, Fricek – který doufal ve svazek jiného druhu – se však stává melancholickým a myslí, že se nemůže jen tak vrátit s Lízinkou k otci, ale musí se dále potloukat po světě a hledat své štěstí. Při loučení vypadne Lízince dopis od otce a Fricek ho umí přečíst. V něm otec Lízince sděluje, že není jeho vlastní dcerou, nýbrž nemanželskou dcerou jeho sestry, jíž se ujal. Tato novinka Fricka rozradostní tak, že se vrací k původnímu záměru, a oba se vydávají do rodné vsi (č. 5 finále a duet Quoi! Fritzchen, sans qu'il t'en coûte… De son côté chacun ira… Je suis alsacienne, je suis alsacien).

(Pařížská verze) Dvě flétny (2. též pikola), hoboj, dva klarinety, fagot; dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun; tympány, bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).

(Vídeňská verze) Dvě flétny (2. též pikola), dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; dva lesní rohy, dvě trubky, tři pozouny; tympány, bicí souprava; smyčcové nástroje.[51]

• 1948 (rozhlasová nahrávka, CD 2011 Cantus Classics VCACD 5.01375 F) Zpívají: (Lízinka) Maria Madlen Madsen, (Fricek) Willy Hofmann. Orchester des Frankfurter Rundfunks řídí Kurt Schröder (v němčině).
• 1970 (rozhlasová nahrávka, LP 1983 Bourg BG 2007, CD 2011 Bourg BGC 14) Zpívají (Lízinka) Lina Dachary, (Fricek) Joseph Peyron. Orchestre Lyrique de L'O.R.T.F. řídí Henry Gayral (ve francouzštině).[52]

Vedle toho byl vícekrát nahrán duet Je suis alsacienne, například na CD Anne Sofie von Otter sings Offenbach (Deutsche Grammophon 2002).

• Dílo Lischen_et_Fritzchen ve Wikizdrojích (francouzsky)
• Lízinka a Fricek v knihovně public domain hudebnin IMSLP (Petrucci Music Library) (klavírní výtah)