Kvakiutlové

Obývají pobřeží Britské Kolumbie a severní část ostrova Vancouver. Významným střediskem byl Fort Rupert, kde sídlila teritoriální skupina Kwakiutl, jejíž název se přenesl na celé etnikum.

Společnost Kvakiutlů se dělila na sedmnáct teritoriálních skupin, ovládaných mocnými náčelníky. Mimoto se rozpadala na tři společenské třídy – urozené, svobodné a otroky. Funkce náčelníka se většinou dědila v urozených rodech, a to v mateřské linii, neboť rody byly matrilineární. Otroci se získávali koupí nebo se jednalo o příslušníky nepřátelských etnik (hlavně Sališů a Cimšanů), zajaté v boji. Postavení otroka bylo dědičné, otroci museli nosit krátké vlasy a měli zakázáno používat zbraně a ozdoby. Někteří z nich byli obětování při obřadech nebo na důkaz pohrdání majetkem. Náčelníci měli soudní pravomoc, přečiny uvnitř kmene trestali vyhnanstvím, někdy i otroctvím, a pokud šlo o otroky, pak většinou smrtí. Symbolem moci byla kamenná palice, zvaná slave killer, jíž zabíjeli provinilé otroky.

Život Kvakiutlů ovlivňovaly tajné společnosti, které řídily obřady, především iniciaci dospívajících mladíků. Nejvlivnější byla společnost kanibalského ducha zvaná hamatsa, praktikující kult démona lidojeda jménem Baxbaxwalanuksiwe. Členové této společnosti při iniciaci procházeli stavy zuřivého šílenství, při nichž polykali (bez kousání) kousky sušeného masa lidské mrtvoly. Poté pili značné množství mořské vody, čímž vyvolali zvracení a požité maso zvrátili. Tím byla iniciace ukončena.[1] Podle vzoru Kvakiutlů zakládala kanibalské spolky i další okolní etnika.

Kvakiutlové věřili v mocnou nadpřirozenou sílu Naualaq, prostupující celý svět a projevující se prostřednictvím mocných duchů. Těmi byli například duch války Winalagalis, lesní obryně Dzunukwa, která mohla člověka obdarovat mědí, ale zároveň strašila a unášela děti, dvouhlavý mořský had Sisiutl, démon lidojed Baxbaxwalanuksiwe a jeho pomocník, ptačí démon Huxhukw. Všechna tato božstva měla ambivalentní charakter, mohla lidem prospívat i škodit. Při obřadech byla zobrazována prostřednictvím masek.

Tanečníci v maskách na potlači Kvakiutlů.

Většina rituálů se prováděla v zimním období. Byly to iniciace mladíků a dívek, obřady za zemřelé řízené tajnou společností, různé tance (např. medvědí tanec), ale také potlače, při nichž pořadatel hostil a obdarovával své hosty. Hosté však měli povinnost při příštím potlači obdarování oplatit, pokud možno ještě nákladněji. Tak se potlače mnohdy zvrhly v soupeření mezi bohatými příslušníky kmene, kteří při nich předváděli pohrdání majetkem. Otroci byli obětováni, pokrývky páleny, měděné štíty a drahocenné ulity házeny do moře jen proto, aby hostitel ukázal, „že na to má“.[2] Z toho důvodu kanadská vláda roku 1885 potlače zakázala. Indiáni je však tajně pořádali i nadále a roku 1951 byl jejich zákaz zrušen. Tradice potlačů pokračuje i v současné době, ovšem často spíše na úrovni folklorismu či turistické atrakce. Většinou jsou pořádány u příležitosti vztyčení nových totemových sloupů. Jediným významným obřadem, který se provádí v letním období je Slavnost prvního lososa. Ta se slaví na počátku tahu lososů, v okamžiku, ulovení prvního lososa. Medicinman jeho maso rozdělí mezi všechny členy komunity. Lososí kosti poté zabalí do rohože, ozdobené na znamení úcty kousky perleti, mědi a peřím, a ponoří do řeky. Tím je losos symbolicky oživen a vyslán zpět k mořskému duchu Sisiutlovi, aby se příštího roku vrátil s přivedl ještě početnější hejna lososů.

Potlače i Slavnost prvního lososa slaví kromě Kvakiutlů i sousední etnika, např. Haidové, Tlingitové, Pobřežní Sališové, Cimšané a Nutkové.

Jazyk Kvakiutlů patří do jazykové rodiny Wakaš a jako první ho důkladně studoval Franz Boas, jenž právě na základě studia Kvakiutlů vytvořil své antropologické teorie. Původní jazyk přežívá dodnes, i když pomalu ustupuje angličtině. Dosud jím hovoří asi 700 lidí, vesměs starší generace, z celkového počtu 5 500 Kvakiutlů. Dnešní Kvakiutlové zpravidla pracují v lesnictví nebo v rybářském průmyslu, případně jako turističtí průvodci či výrobci a prodejci suvenýrů. Udržují se i umělecké tradice, zejména řezbářství, ale i tkaní pokrývek a zpracování mědi.