Kujové

Záznamů o Kujech je pramálo a prakticky nejsou dostupné. Lze se však domnívat, že pocházeli z Kypčacké větve Kumánů. Víme jen, že jejich kmenová struktura se skládala z klanů jako byly Moguti, Tatrani, Čelbirové, Topčakové, Revugové a Üľberové.

Do povědomí se Kujové dostali v době po kumánském vniknutí do pontské části (severně od Černého moře) východoevropských stepí. V roce 1054 se poprvé objevili při jižních hranicích ruských knížectví Kumáni, kteří pocházeli z početnější skupiny Kimacko-Kypčackého chanátu (743-1050). Jejími vojenskými vpády bylo poznamenáno celé třicetileté období Kyjevské Rusi. Po roce 1068, po porážce synů Jaroslava Moudrého [pozn. 4] dostali Kumáni za několik následujících let pod svou moc celou stepní oblast od jezera Balchaš přes řeku Irtyš až po dolní Dunaj s centrem v povodí Dněpru. Jako jejich vojenská síla se přistěhovali do této oblasti také Kujové, kteří se z neznámých příčin odčlenili od Kumánů a několik let byli volně kočujícími elementy pontských stepí. Zde se z několika kočovných turkických etnik zformovali „Kara-kalpakové“, v jejichž čele stál nejsilnější a nejpočetnější kmen Uzů, poté Pečeněhů a méně známých kmenů Berendejů, Kujů, Turpejů a Butů [1][2][3]. V různých obdobích hledaly jejich bojové oddíly útočiště uvnitř ruských hranic na oplátku za své služby. Byli víceméně kočovnými skupinami, které kooperovaly s tamními knížaty jako jejich spojenci. Kmen Kujů pobýval v lesostepních zónách na levém břehu řeky Dněpru.

Podle Ipatěvských letopisů byla jejich kmenová struktura přímo podřízena Černigovskému guvernérovi a to v souvislosti s vojenským tažením novhorodsko-siverského knížete Igora Svjatoslaviče proti Kumánům v roce 1185 .