Kostel svatého Prokopa (Chotouň)

Dle legendy se právě v Chotouni narodil svatý Prokop. Proto s jeho osobou byla spojována řada míst v okolí a také kaple při místním zámku, která však byla zničena v roce 1632 za třicetileté války. Majitel panství, František Antonín Berka z Dubé kapli za života nestihl obnovit a proto vložil podmínku jejího postavení do své poslední vůle. Stavbu kaple, respektive malého kostela svatého Prokopa proto nechala postavit jeho sestra a dědička Rosalie Berková z Dubé, provdaná Kinská.

Novostavba byla vyměřena za účasti Jana Santiniho na jaře 1708. Dokončený kostel byl svěcen roku 1710. Mobiliář byl postupně pořizován v následujících letech a to i po roce 1715, kdy panství koupil Jan Ignác Mladota ze Solopysk.

Roku 1807 kapli zakoupila obec a upravila ji na filiální kostel. Úpravy trvaly do roku 1816 a nejvýznamnější změnou byla výstavba nové zvonice na západní straně.

Santiniho stavba se skládá z hloubkově protažené oktogonální lodi a navazujícím centrálním, šestiúhelným kněžištěm s konkávně proláklými stěnami. Za západě pak navazuje mladší věž. prostory mezi lodí a presbytářem vyplňují nakoso umístěné nižší přístavky, z nichž jeden slouží jako sakristie.

Schematický půdorys kostela: 1) loď, 2) presbytář, 3) později přistavěná věž

V interiéru je loď oválná, členěná dórskými pilastry, které nesou kompletní průběžné kladí do osmi polí. Pole na osách oválu jsou širší, vyplněná rozměrnými oblouky, kromě vítězného oblouku slepými. Úhlopříčně umístěná pole jsou užší. Kněžiště je zaklenuto kupolovou, baldachýnovitou klenbou a osvětleno dvojicí vysoko položených oken které přerušují poměrně drobnou římsu. Stěny kněžiště jsou do prostoru konvexně vypjaté a opět řazené v obkročném rytmu jako širší a užší. Santini zde používá pozoruhodnou, později často využívanou myšlenku „volných“ a „nosných“ polí. Širší „volná“ pole vyplňují okna a vítězný oblouk, římsa je v těchto úsecích přerušena. Užší pole s úseky římsy fungují po způsobu jakýchsi „pilířů“ jako pole jako nosná. Pozoruhodný optický efekt zesiluje šestiúhelný půdorys a konvexní vypnutí stěn. Prostor se díky tomu mění v trojpaprsčitou radiální centrálu.

Kvalitu Santiniho návrhu žel snižuje poněkud rustikální provedení, dané zřejmě použitím místních zednických sil a navíc pravděpodobně ještě umocněné opravou po roce 1807. Přesto stavba vykazuje řadu motivů, které jsou pro Santiniho typické a později se objeví v jeho významnějších stavbách.