Kostel Nejsvětějšího Spasitele (Bratislava)

Bohatě profilované dvoukřídlé dveře hlavního portálu

Svým mohutným hlavním průčelím, členěným čtveřicí vysokých půlkruhově zakončených oken a trojicí portálů, se stavba obrací do rozhraní Hlavního a Františkánského náměstí. Poměrně jednoduchou fasádu zdobí dveře dvou bočních portálů a hlavního portálu a nad jeho horní římsou reliéfem ztvárněný erb jezuitského řádu umístěný v stylizovaném akantovém věnci, po stranách podpíraným plastickými štukovými volutami. Erb tvoří v horní části písmena IHS (zkratka latinského Iesus Hominum Salvator tj. Ježíš Nejsvětější Spasitel), pod nimi žhoucí srdce a v kartuších umístěn nápis IX DEVS DILEXIT MVNDVM (citát z Janova evangelia Neboť Bůh tak miloval svět (Jan 3,16)). (Původně byly v kartuších místo nápisu reliéfní erby Uherska a kardinála Leopolda Kolonice).

Do chrámu se vstupuje přes pilastrový hlavní portál. Nádherné bohatě vyprofilované dvoukřídlé dveře s ústředním motivem maskarónů jsou unikátním příkladem řezbářského umění první poloviny 17. století.

Interiér kostela

Střídmost na vnějším vzhledu kostela je v ostrém protikladu s jeho bohatým interiérem. Návštěvníka zaujme množství a historická i umělecká hodnota jeho vybavení, jemuž dominuje hlavní oltář, šest bočních oltářů, tři barokní zpovědnice a bohatě zdobená rokoková kazatelna.

Prostor trojlodního kostela halového typu je osvětlován vysokými okny v bočních lodích. Presbytář, včleněný do půdorysu kostela, je od hlavní lodi výškově oddělené třemi stupni, mramorovou balustrádou a vítězným obloukem. Vstupní části chrámu dominuje varhanní empora, pozůstatek původní interiérové architektury z třicátých let 17. století. Na začátku severní stěny ve vstupní části je osazena sádrová socha svatého Antonína Padovského z roku 1912 od známého bratislavského sochaře a malíře Alojze Rigela.

Původní barokní sloupový hlavní oltář v presbytáři byl postaven v letech 1721 - 1722 vídeňským truhlářem Johannem Jakubem Müllerem. Oltářní obraz namaloval vídeňský malíř Anton Wellser. Sochy svatého Jana Křtitele, svatého Jana Evangelisty, svatého archanděla Michaela a anděla strážce, jakož i další plastiky v nástavci oltáře zhotovil vídeňský sochař Johann Andreas Englauer.

Oltář byl koncem 19. století odstraněn (původní sochy se dostaly do Galerie města Bratislavy) a nahrazen dnešním, velkým neobarokním oltářem s monumentálním obrazem Proměnění Páně na hoře Tábor od bratislavského umělce Sebastiána Majsche. V nástavci oltáře je v nejhořejší části umístěn kříž a emblém jezuitů, pod kterým se nachází obraz Boha Otce od Josefa Jindřicha Kriklera z roku 1884. Oltář doplňují sochy svatého Petra a Pavla (s tradičními atributy) a v nástavci archanděla Michaela a anděla strážného. Spodní část hlavního oltáře a mensa jsou zdobeny nádhernými řezbářskými reliéfy s křesťanskými symboly.

Presbytář kromě hlavního oltáře zaujme i rozměrnou nástěnnou malbou Eucharistický Ježíš (880 x 600 cm) z roku 1926 na pravé stěně nad vchodem do sakristie od Alojze Rigela. Fresku namaloval umělec bez jakékoliv přípravy přímo v konečné podobě. Z téhož roku a od stejného autora pochází i olejomalba na stropě presbytáře - dřevěný puk s průměrem jeden metr s tváří Krista jako Nejsvětějšího Spasitele orámovanou trnovou korunou. Rigele byl i spoluautorem fresek s motivem eucharistie na klenbě hlavní lodi kostela. Tyto fresky však byly při opravě kostela v roce 2004 odstraněny.

Po pravé straně presbytáře se nachází nejcennější umělecké dílo v chrámu - rokoková kazatelna. Na základě objednávky bratislavského komorníka Antona Jägera jednu z nejkrásnějších kazatelen tohoto uměleckého slohu na slovenském území zhotovil mistr Ľudovít Gode (? - 1759), žák sochaře G. R. Donnera, v roce 1753. Mimořádně působivé dílo zaujme sochařsky modelovaným tvarem, pozoruhodnou kombinací materiálů, bohatstvím uměleckých slohových prvků i nádhernými plastikami. Dominuje jí na vrcholu baldachýnu socha sedícího Krista spasitele a níže umístěné plastiky dvou andělů držících v rukou symboly Písma svatého - vpravo anděl s křížem a s kamennými deskami Desatera, symbolizujícími Starý zákon, a vlevo anděl s otevřenou knihou a kalichem (symbol Nového zákona). Na čele baldachýnové zvukové stříšky je v kartuši umístěn nápis QUI EX DEO EST VERBADEI AUDIT (citát z Janova evangelia Kdo je z Boha, slyší Boží slovo (Jan 8,47))

Sochařskou výzdobu kazatelny dotvářejí čtyři olověné reliéfy na schodišti a ústřední reliéf na parapetu kazatelny s výjevy kristologického cyklu (Ježíš na návštěvě v Betanii u Marie a Marty, Kázání na hoře, Nechte maličkých přijít ke mně, Nanebevstoupení a Dvanáctiletý Ježíš v jeruzalémském chrámu).

Reliéfní erb jezuitského řádu nad hlavním portálem

Obě z bočních lodí obsahují trojice oltářů. Architektura všech je podobná: jde o sloupové oltáře s dominantním oltářním obrazem a bohatou sochařskou výzdobou. V levé lodi se ve směru k presbytáři nacházejí oltář svatého Judy Tadeáše, oltář svatého Ignáce z Loyoly a oltář Kalvárie.

První oltář v levé boční lodi je zasvěcen jednomu z Kristových apoštolů Judovi Tadeášovi, jehož obraz, dílo Josefa Jindřicha Kriklera z roku 1886, je jediným obrazem věnovaným tomuto světci v celé Bratislavě. Pod oltářním obrazem je v oválném rámu umístěn obraz svatého Jana Nepomuckého od neznámého umělce. V nástavci se nachází reliéfní ztvárnění Boží Trojice. Samotný oltář, vyhotovený v neobarokní slohu, pochází z roku 1895.

Ve středu levé lodi kostela stojí oltář od dolnorakouského architekta Johanna Fiedlera zasvěcený zakladateli jezuitského řádu Ignáci z Loyoly, pocházející z let 1759 - 1761. Naproti předchozímu oltáři vyniká bohatší výzdobou. Ústředním obrazem je Vidění svatého Ignáce z Loyoly od Franze Antona Palka z roku 1757. Po stranách jsou plastiky světců uctívaných v jezuitském řádu, vlevo svatého Františka Borgii (v řeholním rouchu držícího lebku s korunkou) a vpravo svatého Františka Xaverského (s poutnickou holí a knížkou v ruce a dítětem, které mu stojí u nohou) z roku 1761. Autorem soch je Anton Štefan Steinmasler (1721 - 1773), Godeho žák, který kromě sochařské výzdoby na oltáři Panny Marie je autorem všech oltářních plastik včetně reliéfní výzdoby na dekorativních vázách a sochařské výzdoby v nástavcích oltářů. Na všech sochách se spoluautorsky podílel mramorář Václav Pfeifer, který Steinmaslerovým sochám dodal bílou polituru a polychromii, čímž jim dodal lesk a barevnost. Na oltářní menze oltáře svatého Ignáce z Loyoly je umístěn kruhový obraz Srdce Ježíšovo od Franze Rulze z roku 1865.

V závěru levé lodi se nachází oltář Kalvárie z let 1760 - 1770. Dominuje mu sochařská skupina Kalvárie z roku 1760 na malovaném pozadí od stejného autora jako u předchozího oltáře. Nástavec oltáře obsahuje obraz Kristus na Olivetské hoře z roku 1758 od Franze Antona Palka. Námětově se k obrazu vážou skulptury plačících andělů po jeho stranách.

V blízkosti tohoto oltáře je umístěn historicky významný mramorový epitaf z roku 1737. Jde o děkovný nápis věnovaný kardinálovi Leopoldu Koloničovi, jehož zásluhou byl kostel v roce 1673 předán jezuitům.

Neméně historicky cenným doplňkem v levé lodi je barokní vyřezávaná zpovědnice z roku 1761, dílo Antona Štefana Steinmaslera (týž umělec je autorem i dalších dvou zpovědnic v pravé lodi). Třídílná otevřená zpovědnice je v nástavci doplněna obrazem kající se svaté Máří Magdaleny.

Stejně jako levá loď i tato obsahuje tři oltáře - ve směru od presbytáře je to oltář Panny Marie, oltář svatého Františka Xaverského a oltář svatého Josefa. Mobiliář lodě tvoří dvě barokní zpovědnice stylisticky shodné se zpovědnicí v levé lodi (ty mají v nástavcích obrazy Kristus zřizující svátost smíření a Svatý Petr).

Z let 1759 - 1761 pochází oltář Panny Marie v závěru pravé lodi. Dominuje mu v retabulu umístěná socha Panny Marie Immaculaty na pozadí pozlacených slunečních paprsků z konce 19. století. Jejím autorem je italský sochař Ferdinand Stuffaser. Původně zde visel obraz Svatý Antonín před Madonou od Fra Antonia z roku 1773. V nástavci oltáře nad rozeklaným tympanonem se nachází obraz znázorňující Pannu Marii a svatou Annu.

Spolu s protilehlým oltářem svatého Ignáce z Loyoly, umělecky nejhodnotnějším oltářem chrámu je oltář svatého Františka Xaverského z let 1759 - 1761. Podobně jako ostatní oltáře v kostele jde o sloupovou architekturu, tvořenou korintskými sloupy pokrytými štukem. Ústředním obrazem je Smrt svatého Františka Xaverského od Franze Antona Palka z padesátých let 18. století. Sochařskou výzdobu oltáře tvoří po stranách stojící sochy jezuitských světců, díla Antona Štefana Steinmaslera - vlevo svatého Aloise Gonzagy a vpravo Stanisława Kostky. V nástavci oltáře zaujme nádherná reliéfní výzdoba - anděl držící kříž s ukřižovaným Kristem, kterému se klanějí další andělé. Na rozeklaném tympanonu se nacházejí dekorativní vázy s reliéfními výjevy ze světcova života. Na oltářní menze stojí na zvláštním podstavci obraz milostivě Panny Marie s Ježíškem v náručí.

Oltář svatého Josefa z roku 1895 obsahuje v nice světcova sochu. Jednoduchý nástavec nese kartušový nápis ITE AD JOSEPH (citát z První knihy Mojžíšovy Jděte k Josefovi (Gn 41,55)).

Varhanní empora nad hlavním vchodem je pozůstatkem původní interiérové architektury. Jsou na ní umístěny dvojmanuálové varhany, pocházející z 18. století. Jejich zhotovitelem je neznámý mistr. Vzhledem k vynikající akustice chrámu se varhany využívají nejen k liturgickým účelům, ale i ke koncertním interpretacím varhanních skladeb. V kostele se také příležitostně pořádají vokální koncerty sakrální hudby.

Z hlavní lodi se vstupuje do krypty, která se rozprostírá pod celou severní (levou) boční lodí. Nacházejí se zde tělesné ostatky významných jezuitů, kteří působili v bratislavské komunitě a zde také zemřeli. Jedním z nich byl i kardinál Leopold Kolonič, jehož zásluhou byl kostel přidělen do správy jezuitského řádu (zemřel v roce 1707 ve Vídni, ale podle jeho přání ho pohřbili „... podle zvyků mnichů Tovaryšstva Ježíšova bez pohřební nádhery.“ v kryptě jezuitského kostela).