Kolportáž

Během 19. století se na území Rakouska-Uherska kolportáž využívala hlavně pro šíření tiskovin politických stran, které stály vůči monarchii v opozici. Jedním z takových kolportážně šířených periodik byl například časopis Slovan Karla Havlíčka Borovského nebo radikální časopis mladých antimilitaristů zvaný Mladé proudy. Na začátku 20. století se rakousko-uherské úřady politické opozice silně obávaly, a proto se kolportáž v Předlitavsku výrazně omezila.[4] Další rána pro kolportéry přišla s vyhlášením první světové války, kdy se přistoupilo k cenzuře celkem šestačtyřiceti periodik, především sociálně demokratického a národně sociálního tisku, mezi které patřily mj. i Mladé proudy, České slovo nebo Volná myšlenka. Rozsáhlé rušení tisku bylo podloženo přijetím zákona o zrušení tiskové svobody, což z omezení kolportáže přerostlo až k jejímu zákazu.[5]

Mimo politickou kolportáž lze zmínit i náboženskou. Náboženské kolportáže umožnilo šířit koncem 19. století postupné uvolňování občanských a náboženských svobod v Rakousku-Uhersku. Především ze Spojených států amerických, jež byly založeny na principu náboženské svobody, začali do střední Evropy přijíždět zástupci různých protestantských menšin — adventisté, baptisté anebo mormoni, kteří započali mezi místními kolportovat svoji konfesní literaturu v podobě traktátů, brožur, knih i periodik, které v této oblasti byly poměrně neznámé.

Po pádu monarchie a vzniku První republiky byl policejně potírán radikální levicový a pravicový tisk. Komunistické a fašistické, potažmo sudetoněmecké, tiskoviny byly považovány za protistátní a prodej takového tisku v novinových stáncích byl znemožněn, vydavatelům pak za porušení hrozily vysoké pokuty, což vedlo k kolportáži. Nicméně roku 1933 byl přijat Malý tiskový zákon, který situaci komunistické kolportáže zhoršil a nebyla ve většině případů tolerována. Také byla zakázána distribuce komunistických letáků pro mládež.[6]

Za období německé okupace Československa se kolportážním centrem stal časopis V boj, který byl distribuován až v 10 000 kusech. O jeho kolportáž se zasloužil grafik a ilustrátor Vojtěch Preissig, který byl za tuto činnost později zadržen gestapem a poslán do koncentračního tábora Dachau, kde roku 1944 zemřel.[4] Na kolportáži se podíleli i komunisté, kteří na Ústecku působili v odbojové skupině Herty Lindnerové, někdy známá i jako Lípoví bratři. Jejich odbojová činnost spočívala ve spolupráci s německou antifašistickou skupinou Rudí horolezci. Společně se podíleli na kolportáži ilegálních tiskovin a finanční podpoře rodinám postižených válkou. Na podzim 1941 byla skupina Herty Lindnerové zatčena a po soudním procesu většina jejích členů v roce 1943 popravena v Berlíně.[7]