Karel z Blois

Bitva u La Roche-Derrien, kde Karel upadl do anglického zajetí (středověká iluminace)

Karel, proslavený svou pozdější zbožností, se narodil jako mladší syn Víta z Blois-Châtillonu a Markéty, vnučky francouzského krále Filipa III. V červenci 1337 se oženil s Johanou, chromou neteří bezdětného bretaňského vévody Jana III.

Po uprázdněném vévodském stolci však zatoužil také mladší bratr zemřelého vévody, Jan z Montfortu a získal podporu anglického krále Eduarda III. Válečná štěstěna byla vrtkavá - roku 1341 přála Karlovi z Blois, kterému se podařilo v listopadu dobýt Nantes a Montforta zajmout. Spor o Bretaň se tak stal záležitostí manželek obou uchazečů jako tzv. válka dvou Jan.[2] Montfortově srdnaté choti, která řídila obranu Hennebontu[3] ve jménu svého tříletého syna, posléze přišli na pomoc Angličané a v zimě následujícího roku téměř došlo k otevřené bitvě s Francouzi. Papežští legáti dojednali mezi oběma králi příměří. Na jaře 1345 Montfort uprchl z vězení a po návratu domů téhož roku zemřel.

O dva roky později se štěstěna obrátila a Karel se v bitvě u La Roche-Derrien dostal do anglického zajetí, kde setrval dalších osm let. 10. srpna 1356 byl Karel z Blois po složení výkupného propuštěn a na nátlak své choti pokračoval v boji o Bretaň s Janem, synem zesnulého Montforta. Spor byl vyřešen 29. září 1364 v bitvě u Auray, kde Karel společně se svým levobočkem Janem padl. Tělo padlého bylo pohřbeno ve františkánském klášteře v Guingampu,[4] který byl zničen v 17. století. Jan z Montfortu se stal vládcem Bretaně.

Karel z Blois se během svého života snažil umrtvovat tělesné žádosti, nosil nevyprané zavšivené roucho, trýznil se kamínky vloženými do bot a místo na manželském loži trávil noci na slámě na podlaze. Každý večer se zpovídal, aby neuléhal obtížen hříchy. I přes svou zbožnost zplodil levobočka a byl schopen nařídit brutální masakr civilistů po dobytí města Quimper. Po své smrti na bitevním poli byl papežem Řehořem XI. svatořečen, ale na žádost Jana Bretaňského byla kanonizace zrušena. Mnoho let trvající snaha o Karlovo svatořečení tak byla korunována částečným úspěchem až roku 1904, kdy byl prohlášen blahoslaveným.