Karel Michal

Karel Michal maturoval v roce 1951 na Vinohradském gymnáziu v Praze. Po úspěšné zkoušce mu bylo odmítnuto přijetí na studium medicíny s poukazem, že je dříve třeba, aby jako syn z buržoazní rodiny se nejdříve sžil s dělnickou třídou. Odešel nejdříve do Ostravy, kde posléze působil jako geometr u správy dolů. Když zde podal jistý zlepšovací návrh, získal v roce 1953 povolení k přijetí na lékařskou fakultu v Praze. Tu však nedokončil po třech letech studia pro neúspěch při politických zkouškách. Proto v roce 1956 nastoupil základní vojenskou službu. Po návratu pracoval postupně jako správce jízdárny, dlaždič a pomocný dělník. Počátkem šedesátých let s postupujícím uvolněním se stal dramaturgem Filmového studia Barrandov, spolupracovníkem redakce měsíčníku Plamen a kritikem v redakci Literárních novin. Byl členem Svazu československých spisovatelů a Svazu československých filmových umělců. Po avízu, že mu hrozí zatčení režimem, který mu neprominul zejména knihy Bubáci pro všední den, Krok stranou a scénář k filmu Bílá paní, v září 1968 emigroval společně s manželkou Violou Fischerovou do Švýcarska.

Na jeho prvotinu, detektivku Krok stranou (1961), zněl posudek hlavní správy SNB, kam nezvyklou detektivku poslalo nakladatelství k posouzení, takto: „Je neslýchané psát o práci Veřejné bezpečnosti podobným, téměř parodujícím způsobem; zejména postavy vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty.“^[zdroj?] Spisovatel musel doprovodit knížku vysvětlující předmluvou, která z Kroku stranou na počátku šedesátých let udělala už naprostý hit: „V knize popsané metody kriminalistické praxe“, sugeruje autor, „nejsou totožné s metodami, kterých se dnes běžně užívá […]. Ve skutečnosti by se to zkrátka z mnoha a mnoha důvodů, které by vydaly na zvláštní knížku, nemohlo takhle stát. Ani celé, ani v částech, ani – chcete-li – vůbec.“ Knížka, která vyšla ve více než 20 000 výtiscích, byla rozebrána během dvou dnů.[1]

Významní kritici Krok stranou přivítali a ocenili jako obrodu českého detektivního žánru, ať již to byl Milan Jungmann v Literárních novinách[1] nebo Oleg Sus v Kultuře.[2]

Jeho druhá knížka, sbírka satirických povídek Bubáci pro všední den, vyšla v letech 1961–1967 čtyřikrát, v celkovém nákladu 100 000 výtisků, a stala se bestsellerem a kultovní knížkou šedesátých let. Hrdiny povídek tu jsou: Bílá paní, vikýřník, strašidlo armádní, plivník, pidimuž, člověkomedvěd a mrtvá kočka, zřejmě egyptská, se svými smrtelně logickými odpověďmi. Kritika píše o konfrontaci skutečného s neskutečným, která vnáší do satirické tvorby uměleckou kvalitu, pro českou satiru až dosud nedostupnou. Michal je „při všech svých bytostných sklonech k reflexi zároveň velmi spontánní humoristický typ“, a „»geniální blbost«“ jeho dialogů „nepřipomíná nikoho menšího než Jaroslava Haška“ (Jiří Hájek). Jeho první literární literární cenou byla také Cena Jaroslava Haška.

Svojí třetí knížkou zaskočil jak čtenáře, tak kritiky. A vyznačil tak své autorské krédo: nikdy se nevracet k minulým úspěchům. Ve svém historickém románu Čest a sláva (1966) jde opět svými cestami a opouští obvyklou polohu panoramatu velkých dějin. Děj se odehrává během třicetileté války na zchudlé zemanské tvrzi. Jeho hrdinou je mladý rytíř Rynda, potomek starého evangelického rodu, kterého navštíví poslové francouzského krále, aby rytíře přesvědčili, že je třeba rozpoutat v kraji povstání proti katolickým Habsburkům. Když se hostům, kteří argumentují myšlenkami filozofů, historickou nutností a především ctí a slávou, podaří konečně rytíře přemluvit, je podepsán vestfálský mír. Takže už není proti čemu povstat. Jenomže rytíř Rynda už si dal slovo, které nemůže zlomit – a tak sám, „za sebou tři jízdné a sedm pěších, v pravici prastarý praporec s […] heslem Virtus virtutis praemium“ vyjíždí do boje za lepší svět.

Téma spravedlnosti a mravního kodexu, u něj tak časté, se ve zvlášť vyhrocené podobě vrací v jeho další polodetektivní knížce Gypsová dáma (1967). Gypsová dáma je spravedlnost, která se zde nekoná. Příběh naopak pojednává o absolutním morálním úpadku člověka. Při loupeži ve zlatnictví dojde k vraždě. Cynický advokát a neskrupulózní detektiv vydírají nejen zloděje, ale i zlatníka, který podvedl pojišťovnu. Zloděj Maryška, který vyzraje na oba, má jen jeden problém: „Krade-li ten, kdo lže, pak lže, kdo krade.“ Jenom jedno mu není jasné. „…zda jsou ti pánové přepočestní lidé, k nimž se nezachoval, či zda jsou to lumpi, leč větší než on sám.“ On sám nazýval knížku „ptakopyskem podivným,“ což je podle něho možné chápat jako „zábavný důkaz zrůdnosti druhů“. Příběh, který se odehrává za první republiky, nabral v naší současnosti tak aktuální rysy, že se připravuje jeho zfilmovaní.^[zdroj?]

Poslední jeho vydanou knížkou, která vyšla už za jeho švýcarského exilu, je Rodný kraj (1977), sbírka apokryfů na téma několika českých historických mýtů. Povídky mají název Elegie, Rapsodie, Tragédie a doplňuje je text Přemilí sousedé. U Michala přitom nejde o antimýty zcela fiktivní. V první povídce o Havlíčkovi-Borovském vyšel ze staré archívní novinové zprávy o pohřbu policejního komisaře Dedery, který Havlíčka vezl do vyhnanství v Brixenu. Protože na jeho pohřeb přišlo velké množství pražských chudáků, zlodějíčků a prostitutek, usoudil, že on ten Dedera musel být vlastně hodný pán a že tím zavilejším byl spíš Havlíček, který na něm žádá co nejdramatičtější zatčení jako důkaz, jak rakouská vláda zachází s českým novinářem.

Povídku Rapsodie uvádí motto ze Saltykova Ščedrina: „To je správné, milostpane. Lid je hloupý. Proto, aby se tak řeklo, se i nazývá temným.“ Historický Jánošík byl původně žoldákem v císařském vojsku a válčil proti Turkům. Potom si vytvořil vlastní družinu a loupil. V jeho verzi je Jánošík prostý chlap, který se dohodl s pandury, že se občas nechá chytit, aby mohli vykázat činnost, a oni zase přimhouří oko nad jeho útěky. Když za nevyjasněných okolností je zavražděn místní plebán, vezme Janošík vraždu na sebe za příslib, že bude omilostněn. Netuší ovšem, že posel s milostí nedorazí včas a že nikdo z přítomných nebude mít odvahu svěsit ho z háku, na kterém visí za žebro. „Můžeš se na to dívat?“ ptá se jeden ze svědků. „To nemohu“ řekl ten druhý. „Nedívám se, bratře. To mohu.“

Tragédie o dobývání hradu Sionu, poslední husitské bašty, stojí na objevu jisté archeoložky, která v padesátých letech zjistila, že hrad neměl svoji studnu, takže stačilo, aby obléhající Pražané přehradili potok a do desíti dnů bylo po nedobytnosti (objev, který archeoložka zaplatila místem v Československé akademii věd). Závěr, že obě strany, obávající se moci císaře Zikmunda, byly spolčeny, shrnuje v knížce Hynca Ptáček v jedné větě. „Oba podobojí, oba Čechové a oba dva zrádci. Ale nezoufejme. Jsme jenom malá zem. Musíme to zastat.“

V řeči Přemilí sousedé promlouvá k občanům přivandrovalec, který se ve vsi stal policajtem. A zde se vysmívá rovným dílem jak obecně tradovaným švýcarským, tak i českým národním ctnostem. Text, který byl nejprve otištěn ve sborníku „Das kalte Paradies. Emigration – Integration – Konfrontation“ a kde šlo o názory emigrantů na Švýcarsko, byl posléze přetištěn i ve Zpravodaji (ročník 5, 1972) – časopise Čechů a Slováků vycházejícím ve Winterthuru, na jehož stránkách došlo k menší krajanské občanské válce. Jedna strana mu vyčítala, že „kálí nejen do svého, ale i do švýcarského hnízda, takže nám v důsledku toho nebude dovoleno posílat naše děti do škol a bude zabráněno našim řemeslníkům podnikat.“ Proti tomu podepsalo protest na 300 českých a slovenských exilových studentů. Přesto otištěním jeho promluvy přišel Dr. Záplata, letitý jáchymovský mukl, o místo šéfredaktora. Tedy zcela v duchu jeho satiry.

Švýcarské recenze vyzdvihovaly na sborníku právě jeho příspěvek a jeden z nejvýznamnějších švýcarských publicistů, François Bondy, napsal, že „tady promluvil nový Švejk, jenomže hlubší.“[3]

V návaznosti na to obdržel nabídku švýcarské televize, aby pro ni napsal hru. Jejím tématem měla být jedna pasáž z řeckého historika Thukydida, rozhovor Athéňanů s představiteli malého ostrova Mélos, který byl v posledním roku peloponéských válek mezi Athénami a Spartou jediný neutrální (Nietzsche v něm spatřoval kvintesenci řecké demokracie). Dramaturgie si od toho slibovala oslavu moudré švýcarské politiky neutrality. Jenomže on byl Čech a tak napsal německy hru Wir die Bürger von Melos (1973; český překlad Violy Fischerové My, občané melští 1991) o kuriózních mechanizmech politického boje mezi malým státečkem a velmocí, kde posléze zbude mužům jediná volba. Buď podlehnout v boji, nebo přežít jako kastráti (ostatně ve shodě s historickou pravdou). Na námitky dramaturgie, aby alespoň konec nebyl tak bezútěšný, odpověděl: „Pane dramaturgu, takové ústupky jsem nedělal ani bolševikovi. Tak to smažme.“ Hra se sice nevysílala, ale Michalovi byl vyplacen honorář v plné výši.^[zdroj?] (Podle Olgy Czernikow ale nabídky švýcarské televize a divadel odmítal.)[3]

V roce 1981 vydal Karel Hvížďala v exilovém nakladatelství Index knihu nazvanou České rozhovory ve světě interview s dvaceti českými spisovateli, kteří v té době žili v emigraci. V mrazivě upřímném textu zde Michal shrnuje své názory na vlastní tvorbu a na literaturu obecně a podává svědectví o svém životě doma i v emigraci.

V závěru řeči k přemilým sousedům jej oslovuje jeho vlastní smutek: „…vedu Tě i k smrti tak jako jehňátko povolné a zbavené vlny do ovčína, kde už pak s Tebou nebudu, protože já, smutek, nemám než Tebe.“ Podivné vyznání od humoristy a satirika. Každopádně k zamyšlení, pokud jde o jeho sebevraždu.

• Bílá paní (1965, režie Zdeněk Podskalský, hlavní role Irena Kačírková)[4]

Ve spolupráci s režisérem Zdeňkem Podskalským napsal na motivy bubácké povídky Jak Pupenec k štěstí přišel scénář k jednomu z nejúspěšnějších českých filmů vůbec, dodnes populární Bílé paní (během prvního měsíce zhlédlo film víc než milion diváků). V městečku, kde dobrotivá hradní Bílá paní pomáhá obyčejným lidem svými zázraky, chtějí jejich služeb využít nejen místní, ale i nejvyšší státní funkcionáři, kteří ovšem její existenci oficiálně popírají. Tak se stane, že se slíbený most nezmaterializuje, a občané, vyzvaní tajemníkem strany, aby se dostavili na protějších břeh, vstupují za zvuku dechovky do řeky jako stádo beranů. Malému klukovi, kterému jedinému to připadá divné, se dostane otcovské rady: „Drž hubu a plav!“ – posléze okřídlené rčení té doby.

• Čest a sláva (1968, režie Hynek Bočan, hlavní role Rudolf Hrušínský)[5]

Film Čest a sláva získal v roce 1969 na benátském festivalu cenu za nejlepší zahraniční film (současně s Felliniho Satiriconem, nejlepším filmem italským).