Karel Hartmann

Narodil se roku 1885 v obci Trhové Dušníky u Příbrami do české židovské rodiny otci Maxi Hartmannovi a matce Emilii, rozené Hammerschlagové.[2] Jeho prastrýcem byl Moritz Hartmann.

Hartmann hrál hokej za ČSS Praha. Na reprezentační úrovni se na pozici levého křídla zúčastnil prvního zápasu českých hokejistů s Oxford Canadians, rodilými Kanaďany studujícími v Oxfordu v r. 1911. Hned následujícího roku se objevil v sestavě Hokejové reprezentace Čech na Mistrovství Evropy 1912 v Praze, ale pouze jako náhradník. Oficiální reprezentační starty za ČSR si však začal připisovat až po první světové válce, kterou strávil u vojenského soudu ve Vídni. Na turnaji na Letních olympijských hrách 1920, který byl posléze uznán i jako první mistrovství světa v ledním hokeji, pomohl získat československé reprezentaci bronzové medaile.

Na mistrovstvích Evropy reprezentoval celkem čtyřikrát. První tři starty byly vydařené, když při nich postupně s týmem obsadil všechny tři první pozice. V roce 1923 po zániku jeho klubu přešel do Sparty Praha, kde byl také místopředsedou klubu.

Již během aktivní sportovní kariéry platil za výborného organizátora a podílel se na fungování týmu Hokejové reprezentace Čech, zejména ji zastupoval během mezinárodních jednání. Mj. i z tohoto důvodu byl jako vůbec první Čech roku 1922 jmenován místopředsedou Mezinárodní hokejové federace.[4]

Věnoval se také fotbalu, tenisu, atletice a sportovní žurnalistice. Ve svých sportovních článcích se věnoval i prvotním myšlenkám na hokejovou výchovu dorostu.

Profesí byl Hartmann advokát (titul JUDr.), vedl svoji advokátní kancelář v Praze, kterou měl společně s Robertem Kafkou, bratrancem Franze Kafky.[5] Zde se Hartmann věnoval převážně obchodnímu právu. Po předčasné smrti Roberta Kafky zdědil celou kancelář i s většinou klientů, mezi něž patřili princ Hohenlohe^[kdo?], hrabě Eichelburg^[kdo?] a Ema Destinnová, se kterou udržoval přátelské styky. Od Destinnové obdržel jako část odměny za své služby část její rozsáhlé knihovny, z níž se z více než 7000 knih v souborném celku zachovalo jen 259 svazků v depozitáři Knihovny Národního muzea.[5]

S manželkou Editou (1899–1944?) měli dvě děti, syny Jiřího (* 1925) a Jana (* 1926). Pro svůj židovský původ (nebyl ovšem už členem židovské obce, ale katolík) byli 23. července 1942 transportováni do Terezína a 16. října 1944 do Osvětimi, kde zahynul on[2] i manželka. Synové odjeli do Osvětimi již 28. září 1944, přežili.