Karel Erban (filolog)

• Společnost pro slovanský jazykozpyt v Praze

• Chudý stůl: první lyrika. Turnov: Müller a spol., 1925.
• Krkonoše: druhá knížka lyrická. Turnov: Müller a spol., 1927.
• Vůz s plachtou: lyrika. Zvolen: vlastním nákladem, 1930.
• Sedm básní. Zvolen: vlastním nákladem, 1934.

• Emil Axman; [slova] Karel Erban: Mamince na hrob: mužský sbor. Praha: Em. Starý, [1929].
• Emil Axman; na slova Karla Erbana: U plamene: pět písní pro vyšší hlas a klavír. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1932.

• Význam slovních druhů a tvarů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1953.
• Větný význam slovních druhů a tvarů. 2., přeprac. vyd., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1955.
• Větosloví. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1955.

• Starý kalendář. Praha: Malá Skála, 2000.

• Ivan Wernisch (ed.): Zapadlo slunce za dnem, který nebyl: zapomenutí, opomíjení a opovrhování / z jiné historie české literatury (léta 1850-1940) . Brno: Petrov 2000.

Erbanova poezie, ačkoliv má zejména zpočátku celou řadu vzorů, je charakteristická programovým odklonem od všech dobových literárních směrů a příklonem k individualitě prožitku a osobní zkušenosti. První dvě básnické sbírky Chudý stůl a Krkonoše, inspirované především poezií Karla Tomana, Viktora Dyka, Otokara Březiny a Otokara Fischera, jsou tematicky i formálně charakteristické emotivitou a mladickou bouřlivostí. Autor se vyrovnává s údělem „ztraceného syna“, který opustil svůj rodný kraj, ale skrze základní a existenciální, až archetypální lidské prožitky (smrt rodičů, láska, samota, vztah k Bohu…) se k němu neustále navrací, začíná jej chápat a splývá s jeho neklidným, horským rytmem, z něhož čerpá prudkou sílu a vášnivé odhodlání k životu. Ve sbírce Krkonoše navíc využívá hovorových obratů a epických prvků lidové písně. Naopak v pozdějších dvou sbírkách Vůz s plachtou a Sedm básní, vydaných jako soukromé tisky, se tón i forma výrazně zklidňují, zbavují se vyhraněného subjektivismu prvních dvou sbírek, soustředí a zvnitřňují. Autor v nich už nachází svůj vlastní specifický styl. Ačkoli se verše ve vzpomínkách stále vracejí do rodných Krkonoš (ve sbírce Vůz s plachtou se některé inspirují též slovenskou horskou krajinou), ztrácejí svou romantickou bouřlivost a spolu s jazykovou úsporností a koncentrovaností nabývají charakteru silných obrazů a okamžiků trvale zachycených v paměti. Pročišťují se k intenzivní, oslnivě magické čistotě dětského prožitku a vyznačují se až přeludným balancováním na rozhraní světla a tmy, prolínáním skutečnosti se sněním, fantazií a pohádkovým vyprávěním. Také posmrtně vydaný Starý kalendář (v rukopise nesoucí název Domove) je autorovou zralou vzpomínkou na dětství, kde se rytmus církevního roku prolíná s přírodními rytmy podhorské krajiny. Okouzlený pohled dítěte na každodenní život chudé vesnice na počátku 20. století se tu mísí s pevně zakotvenou katolickou spiritualitou, idealizací a patosem ohlédnutí z druhého konce života. Erban zde nezapře zkušeného a citlivého stylistu obdařeného schopností smyslové evokace. Převážně kladného přijetí se dočkala Erbanova první sbírka Chudý stůl, který velmi ocenil např. Josef Knap či Antonín Matěj Píša, kteří v Erbanových raných verších shledali mimořádně slibný a výjimečný talent. Podobně, i když s výhradami, sbírku ocenili též Miroslav Rutte a František Götz. Zcela přezíravého odsudku se jí naopak dostalo od Františka Xavera Šaldy. Druhou sbírku Krkonoše už označil A.M. Píša za „neočekávané zplanění talentu“. Pozdější dvě básnické sbírky (vydané vlastním nákladem jako soukromé bibliofilské tisky pro okruh nejbližších přátel) Vůz s plachtou a Sedm básní literární kritika většinou nezaregistrovala, výjimkou jsou pochvalné recenze sbírky Vůz s plachtou od Josefa Knapa a Antonína Grunda. Posmrtně ocenil Radim Kopáč poslední sbírku Sedm básní jako „poučenou a soustředěnou knížku zralého básníka“. Od stejného kritika se velmi kladného přijetí dočkal též posmrtně vydaný rukopis vzpomínek Starý kalendář.

Ve své odborné činnosti se Erban zabýval např. syntaktickou problematikou, otázkou jazykové správnosti, funkcí cizích slov v češtině a problematikou počešťování cizích jmen, výrazovými prostředky v mluvené (lidové) řeči a v literárním realismu, literárním impresionismem a expresionismem, kvantitou, pauzou, rytmem a metrem v českém verši, obrazným a neobrazným stylem, metaforou a frází. V mnohých tématech dokázal rozproudit poměrně živé diskuzní reakce a ohlasy. V otázkách jazykové správnosti vedl polemiku zejména s Jiřím Hallerem. V této diskuzi, vyvolané Ivanem Olbrachtem v reakci na Hallerovu jazykovědnou kritiku knihy Duše a slovo Otokara Fischera, Erban odmítal čistě puristické hledisko a přimlouval se za posuzování jazyka z hlediska účelnosti a autorského záměru, který je třeba jasně odlišovat od skutečné jazykové ledabylosti. Poměrně současné názory zastával svojí předválečnou kritikou počešťování cizích jmen, upozorňováním na mnohdy neuvážené a nevhodné poválečné přejmenováváním ulic a veřejných prostranství či svojí kritikou poválečného návrhu na povinné změny německých příjmení. Tyto články vzbudily diskuzní reakce např. Bohuslava Hály, Josefa Vítězslava Šimáka či Josefa Beneše (rekapitulaci této polemiky v současné době podala např. Jana Matúšová). Erbanovy statě na téma metafory a kvantity v českém verši podrobil kritice Pražský lingvistický kroužek zejména v osobě Romana Jakobsona. Naprostá nekompatibilita názorů zde vyplývala především ze zcela odlišné metody a úhlu pohledu, neboť Erban se těmto tématům věnoval z hlediska psychologické estetiky a sledoval v těchto literárních jevech především jejich schopnost umělecky působit, což se strukturalistickým lingvistům jevilo jako nekompetentní a málo exaktní. V osobní korespondenci vyjadřoval v tomto Erbanovi podporu spisovatel, redaktor a literární historik Jan Vojtěch Sedlák s odkazem na Josefa Durdíka. Zvlášť prudkou polemiku vyvolal Erban svými statěmi na téma stylu a slohu literární kritiky, ve kterých upozorňoval na občasnou přemíru literární metaforičnosti (na úkor věcné analýzy), která mnohdy literární text „dobásňuje“ a zbytečně se tak staví mezi čtenáře a jeho autora. Tyto vcelku věcné, neútočné a na mnoha příkladech založené statě (byť v posledku zpochybňující samotný smysl a účel literární kritiky) mu vynesly velice ostré až dehonestující reakce Františka Xavera Šaldy, jehož styl Erban při vší úctě k jeho osobě i dílu uváděl jako příklad „impresionismu“ tehdejší literární kritiky (byť hlavní díl Erbanových výhrad směřoval spíše k mladším kritikům, kteří se Šaldův styl pokoušeli pouze formálně napodobovat). Za F.X. Šaldu se v tomto nicméně postavil také Pavel Eisner. Ze současných jazykovědců se k tématu Šaldova kritického stylu vrátil a polemiku objektivně rekapituloval např. Milan Jelínek.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Erban na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Erban (filolog)
• Odborné články Karla Erbana v on-line archivu časopisu Naše řeč.
• Ohlasy, diskuze a polemiky nad články Karla Erbana v on-line archivu časopisu Naše řeč.