Karel Švenk

Byl talentovaným textařem, hercem a režisérem. V terezínském ghettu nastudoval několik aktuálních satirických her, zobrazujících na příměrech postavení židů ve fašistickém rasistickém systému. Spolupracoval na přípravě představení mj. s choreografkou Kamilou Rosenbaumovou, herci Jiřím Süsslandem, Vlastou Schönovou a Josefem Taussigem.[6] Pro jeho tvorbu byla typická revuální forma autorského divadla, začlenění písní, hudby a tance. Inspirací mu byly často písně Osvobozeného divadla.[7]

• Die verlorene Essensmarke (Ztratila se menážkarta[9]) spolu s Rafaelem Schächterem. Švenkova první práce – vlastní divadelní scénka.
• Všechno jde!, známá též jako Terezínský pochod, německy Theresienstädter Marsch – neoficiální hymna Terezína, patrně nejznámější Švenkova skladba.[p 1][10] Skladba byla součástí kabaretu Ať žije život!
• Proč sedí běloch v přední části autobusu? – komponováno v Terezíně, zachráněno jedním z terezínských hudebníků, kteří v kabaretu hráli, klavíristou Georgem Hornerem. Skladba byla později upravena Davidem Postem a nahrána souborem Hawthorne String Quartet a klarinetistou Thomasem Martinem.[11]
• Der letzte Radfahrer (Poslední cyklista aneb Bořivoj a Mánička) 1944, provedeno pouze na veřejné generálce, po zásahu židovské rady starších se další představení nekonala[12][13] Scénu a kostýmy připravil František Zelenka.
• Pod deštníkem[p 1]
• Ukolébavka[14]
• Ať žije život! – hudba ke kabaretu[14] (Švenk se však podílel na představení i autorstvím textu, režií a herecky[15]). Choreografie – Kamila Rosenbaumová.
• Princ Bettliegend – hudba ke kabaretu, text Otto Neumann[14]
• Ben Akiba lhal – hudba ke kabaretu[14]

Norbert Frýd

• Švenk byl především veliký klaun. Neintelektuálského původu, přimrazený tam, kam ho postavili, nešikovný, směšný, ale dobrý, odzbrojující, pouhým vzhlédnutím demaskující zlé protivníky – z toho základu vycházel. Měl mandlové, smutně se usmívající oči prastarých šibalů, kteří se vždycky stávají obětí prohnaných a bezohledných a kteří přitom tyto prohnané a bezohledné budou muset přežít, ať už se jim to bude líbit nebo ne.[16]
• Švenk tvořil z podobného materiálu jako Chaplin. Jako mistr měl taky schopnost dělat všecko sám. Hry, texty, hudbu, hlavní roli, všecko dodal on, který na konci každého příběhu ustupoval do pozadí – cudný, skromný, postrkovaný a sám nikoho nepostrkující.[16]

Jana Šedová

• A konečně Poslední cyklista, hra, která byla bezesporu z celého našeho repertoáru nejodvážnější. Bylo to v historii českého terezínského divadla také jediné představení, kdy zasáhla cenzura Ältestenratu. Byli ochotni povolit provozování jen pod podmínkou, že vynecháme závěr hry. Švenk ovšem závěr neškrtl a hru jsme hráli dál – pro změnu opět jednou úplně načerno.[17]

Ota Ornest

• ...Poslední cyklista. V podstatě jde o generalizaci dovedenou ad absurdum – ostatně, což není každá generalizace absurdní? Terezínští herci hráli hořkou satiru o vlastním osudu a její autor Karel Švenk nahradil pojem žid pojmem cyklista. A každý porozuměl.[18]