Karbamát

Karbamáty jsou organické sloučeniny odvozené od kyseliny karbamové (NH2COOH). Karbamátová skupina, kyseliny a estery jsou funkční skupiny, které jsou strukturálně vzájemně příbuzné a často lze mezi nimi provádět vzájemné konverze. Karbamátové estery se označují také jako urethany (či uretany).

Chemická struktura karbamátů

Syntéza

Karbamové kyseliny se odvozují od aminů:

R2NH + CO2 → R2NCO2H

Kyselina karbamová je zhruba stejně kyselá jako kyselina octová. Ionizace protonu poskytuje karbamátový aniont, konjugovanou bázi kyseliny karbamové:

R2NCO2H → R2NCO2− + H+

Karbamáty vznikají také hydrolýzou chlorformamidů:

R2NC(O)Cl + H2O → R2NCO2H + HCl

Karbamáty mohou vznikat při Curtiově přesmyku, kdy vznikající isokyanatany reagují s alkoholem:

RNCO + R'OH → RNHCO2R'

Výskyt a použití

Byť se většina tohoto článku zabývá organickými karbamáty, vyrábí se také velké množství anorganické soli karbamátu amonného jakožto meziprodukt při výrobě močoviny z amoniaku a oxidu uhličitého.

Karbamáty v biochemii

N-terminální aminoskupiny valinových zbytků v α- a β-řetězcích deoxyhemoglobinu jsou přítomny jako karbamáty. Pomáhají stabilizovat bílkovinu, když se z ní stává deoxyhemoglobin a zvyšuje pravděpodobnost uvolnění zbývajících kyslíkových molekul z vazby na bílkovinu. Vliv těchto karbamátů na afinitu hemoglobinu k O2 nesmí být spojován s efektem poklesu kyselosti deoxyhemoglobinu, který se nazývá Bohrův efekt.

ε-aminoskupiny lyzinových zbytků v ureáze a fosfortriesteráze taktéž využívají karbamát. Tento karbamát odvozený od aminoimidazolu je mezproduktem v biosyntéze inosinu. Z karboxyfosfátu vzniká místo CO2 karbamoylfosfát.[1]

Výrobky z karbamátových sloučenin

Karbamátové insekticidy
Karbamátový insekticid karbaryl

Takzvané karbamátové insekticidy využívají funkční skupiny karbamátových esterů. Patří mezi ně například aldikarb, karbofuran, fenoxykarb, karbaryl, ethionokarb a fenobukarb. Tyto insekticidy usmrcují hmyz reverzibilní inaktivací enzymu acetylcholinesterázy. Organofosfátové pesticidy také inaktivují tento enzym, avšak ireverzibilně, proto způsobují mnohem vážnější cholinergní otravu.[2] Repelent icaridin je substituovaný karbamát.

Polyurethany
Související informace naleznete také v článku Polyuretan.

Polyurethany (též polyuretany) obsahují ve své struktuře více karbamátových skupin. „Urethan“ není jednotkou (monomerem) polyurethanů. Tyto polymery mohou mít různorodé vlastnosti a jsou komerčně dostupné ve formě pěny (pěnový polyurethan), elastomerů i tuhých látek. Vznikají reakcí alkoholů s isokyanatany:

RN=C=O + R'OH → RNHC(O)OR'

Typicky se využívají diisokyanatany, např. toluen-diisokyanatan, a dioly, např. bisfenol A.

Lékařství

Urethan čili ethylkarbamát se vyráběl ve Spojených státech jako protinádorové léčivo a pro jiné lékařské účely. Byl však shledán toxickým a téměř neúčinným.[3] Občas se používá ve veterinárním lékařství.

Některé karbamáty se využívají ve farmakoterapii, například inhibitory cholinesterázy neostigmin a rivastigmin, jejichž chemická struktura je založena na přírodním alkaloidu fysostigminu. Mezi další příklady patří meprobamat a jeho deriváty, např. karizoprodol, felbamat a tybamat, třída anxiolytik a myorelaxancií široce používaných v 60. letech 20. století před rozmachem benzodiazepinů; někdy se používají i dnes.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carbamate na anglické Wikipedii.

  1. Bartoschek, S.; Vorholt, J. A.; Thauer, R. K.; Geierstanger, B. H. and Griesinger, C., "N-Carboxymethanofuran (carbamate) formation from methanofuran and CO2 in methanogenic archaea : Thermodynamics and kinetics of the spontaneous reaction", Eur. J. Biochem., 2001, 267, 3130-3138.
  2. Robert L. Metcalf “Insect Control” in Ullmann’s Encyclopedia of Industrial Chemistry” Wiley-VCH, Weinheim, 2002. DOI:10.1002/14356007.a14_263
  3. Holland JR, Hosley H, Scharlau C, Carbone PP, Frei E 3rd, Brindley CO, Hall TC, Shnider BI, Gold GL, Lasagna L, Owens AH Jr, Miller SP. A controlled trial of urethane treatment in multiple myeloma. Blood. 1 March 1966, roč. 27, čís. 3, s. 328–42. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-03-28. ISSN 0006-4971. PMID 5933438.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.