Kánoe

Kánoe je malá podlouhlá loď umožňující zpravidla jízdu jedné až tří osob a určená zejména k jízdě po řekách. Pádlo pro kanoisty je jednostranné na rozdíl od oboustranného pádla pro kajak. Název lodě dal souhrnné jméno sportovnímu odvětví kanoistice.

Rodinka na kánoi

Vývoj kánoe

Replika čerokézské kánoe

Kánoe užívali původně Indiáni. V moderním světě se kanoistika – sjíždění turisticky atraktivních úseků řek po proudu – stala oblíbenou a rozvinula se ve významné turistické odvětví i náročný sport. Kanoistika je označení sportovního odvětví provozovaného i na umělých kanálech. Vodáctví je pak označení pro styl nesoutěživý, jehož příznivci – vodáci – vytvořili svérázný styl a neformální komunitu blízkou trampskému hnutí i turistice.

Původní kánoe byly tvořeny vydlabaným kmenem stromu (monoxyl). Později bývaly stavěny i např. z březové kůry a v počátcích vodní turistiky se používaly dřevěné – s kostrou z latí a příčných ohýbaných žeber potažených dýhami a nalakovaným plátnem. V moderní době se používají kánoe ze skelného laminátu a nověji i z odolnějších materiálů – plastu. Obecně se dělí kanoe na otevřené a zavřené. Zavřené mají shora palubu s otvory pro posádku, které se uzavírají krycí zástěrou neboli šprickou – nutnou zejména na divoké vodě. Otevřené kánoe bývají vyztuženy příčnými tyčemi, případně i střední podélnou, která – je-li vně trupu, bývá nazývána kýlem, i když slouží jen k udržení přímého směru plavby – zejména u kanoí jezerních. Pokud mají kanoe podélnou výztuhu uvnitř lodě, mívají dno ploché a jsou kratší, aby byly jako lodě říční obratnější. Standardní kánoe bývají vybaveny dvěma lavičkami (sedačkami), buď připevněnými, nebo volně vyjímatelnými prkénky zavěšenými zevnitř k bokům kánoe. Obvyklým vybavením otevřených kanoí jsou vzduchové komory proti potopení umístěné v přídi a na zádi. Pokud má kanoe sedačku jen jednu a je i jinak svou konstrukcí stavěna jen pro jednu osobu, nazývá se singlkanoí, zkráceně singlem. Specialitou Severní Ameriky je singlkanoe na divokou vodu – sice otevřená, ale kromě místa pro kanoistu zcela vyplněná nafukovacími vaky. Obvyklým vybavením kánoe jsou pádla a u turistické lodi vodotěsný barel nebo vak, též zvaný lodní pytel nebo loďák pro přepravované věci. Praktickým doplňkem jsou šňůry na špičkách lodě a houbička pro vysušování vnitřku. Jiné dělení je na kanoe pevné a nafukovací. Pevné mají konstrukci popsanou výše, nafukovací mohou být bez odtoku horem nateklé vody, nebo s odtokem – buď rukávovitým otvorem v zádi, nebo mezerou mezi dnem a nosnými bočními válci (stejně jako u velkých nafukovacích člunů – raftů). V současné době se vyrábějí nafukovací kanoe z vysoce kvalitních pogumovaných textilií s vnitřní strukturou, které dovolí vnitřní tlak vzduchu tak velký, že se loď i na divoké vodě chová jako pevná – tj. bez podélných průhybů a příčného kroucení (drop-stitch).

Plavba na kánoi

Dvojčlennou posádku kánoe tvoří vzadu sedící kormidelník, a vpředu sedící takzvaný háček. Ve sportovních kánoích posádka klečí. Loď pohánějí pádlováním oba, zvláště háček, zatímco především kormidelník ovládá polohou a pohybem pádla směr plavby. Kormidelník je vedoucím posádky – vztah kormidelníka a háčka je zejména ve starší kanoistické tradici významným prvkem dotvářejícím atmosféru kanoistické komunity. Má-li loď jednočlennou posádku, vykonává tato osoba činnost kormidelníka a místo háčka je neobsazené. Veze-li loď třetího člověka, takzvaného porcelána, ten se na ovládání a pohonu lodi přímo nepodílí.

Loď je při plavbě poměrně labilní, takže nezkušeným plavcům se často převrátí. Takovému jevu se říká „cvaknout se“ nebo „udělat se“. Zvláště náročným a zábavným prvkem bývá sjíždění propustí (šlajsen), z nichž mnohé jsou vítaným pozůstatkem voroplavby a některé jsou pro kanoistiku upraveny nově, a sjíždění peřejí – neklidných a prudkých úseků řek, kde je třeba kličkovat zákrutami (meandry) vodního toku a mezi kameny čnícími pod hladinou i nad ní. Méně oblíbená je jízda po téměř stojící vodě u přehrad a jezů, takové plavební podmínky vodáci nazývají olej (vodáctví) či spíše volej (vodáctví).

Služby vodákům

Vodáctvím jsou dnes v Česku proslulé zejména řeky Vltava a Sázava, ale sjíždějí se téměř všechny řeky i některé potoky. U frekventovaných úseků řek působí půjčovny kanoí, které loď dopraví na místo, odkud lze řeku sjíždět, a z koncového místa plavby jí odvezou. Kánoi lze převážet i na zahrádce na střeše automobilu, na speciálních přívěsech za vozidla, v ložném prostoru nákladního automobilu. Na vhodných místech jsou zřizována vodácká tábořiště (kempy) – v chráněných územích se zpravidla nesmí tábořit mimo ně. Pro vodáky vycházejí i speciální mapy nazývané kilometráže.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.