Kamenné

Název vesnice vychází z německého pojmenování Steingrün. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Stangryn (1431), Steingrün (1449), Sstayngryn (1466), Sstangrin (1545), Ssteyngryn (1577) nebo Ssteingrin (1602).[4]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1431 a nachází se ve smlouvě, kterou si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili perštejnské panství. Kamenné získal Vilém, který si na své části postavil hrad Šumburk.[5] Roku 1449 však šumburské panství prodal Vilémovi z Ilburka, od kterého jej o čtyři roky později koupili bratři Opl, Boz a Bernart z Fictumu.[6]

Dům če. 155

V blízkosti vesnice stávaly dva hamry. Zpracování železné rudy zde dosvědčují struskové haldy.[7] Hanuš z Fictumu roku 1543 prodal většinu svého panství a ponechal si pouze Měděnec s několika okolními vesnicemi, ke kterým patřilo i Kamenné. Jeho obyvatelé byli povinni kupovat pivo z měděneckého pivovaru.[5] Měděnec byl v té době rozdělen mezi dva majitele: Šliky a Fictumy. Fictumskou část roku 1597 získal jáchymovský mincmistr Kryštof z Taubenreuthu. Jeho vdova Uršula, rozená ze Zettelbergu, svou část roku 1628 prodala Jindřichu Šlikovi, který tak měděnecký statek sjednotil a připojil ho k hauenštejnskému panství. Jeho součást Kamenné tvořilo až do roku 1663, kdy je vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský připojil k ostrovskému panství.[8]

Podle berní ruly z roku 1654 měla vesnice špatné domy, malé množství pastvin a na polích se pěstoval jen oves pro dobytek. Žilo zde dvanáct chalupníků, jeden zahradník, který provozoval mlýn s jedním kolem, a dva poddaní bez majetku. Hlavním zdrojem obživy bylo zpracování dřeva a dodávky dřevěného uhlí k hamrům. Podobnou charakteristiku uvádí také Tereziánský katastr k roku 1748. Podle něj měla vesnice patnáct domů, kromě mlynáře zde pracoval hamerník a osm nádeníků, zpracovávalo se dřevo a vyráběly se krajky. Johann Gottfried Sommer roku 1847 popsal Kamenné jako vesnici se dvěma mlýny a domy rozmístěnými podél cesty do Měděnce.[9]

Elektřina byla do vesnice zavedena roku 1937 z Údolíčka. Před druhou světovou válkou ve vsi byly dvě hospody, dva obchody se smíšeným zbožím, trafika a v budově obecního úřadu fungovala také škola. Koncem války zde pracovali francouzští zajatci, jejichž dílem jsou dva malé rybníky. Po válce byli vysídleni původní němečtí obyvatelé a brzy začali odcházet i noví přistěhovalci. Vesnice se tak téměř vylidnila a změnila se v rekreační osadu, ve které roku 1991 stálo jedenáct chat a patnáct chalup.[9] Na počátku sedmdesátých let zde natáčely venkovní záběry filmu Kronika žhavého léta a malíř Herbert Kisza tu měl stodolu upravenou na víkendovou chalupu a ateliér.[10] V devadesátých letech dvacátého století začala firma EKOCH na okolních pastvinách chovat skot plemene simentál.[9]

Pomník zdejším vojákům, kteří padli v první světové válce

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 252 obyvatel (z toho 126 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání.[11] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 300 obyvatel německé národnosti, kteří se kromě jednoho evangelíka hlásili k římskokatolické církvi.[12]

Po zrušení poddanství se Kamenné stalo samostatnou obcí v okrese Přísečnice. Roku 1868 bylo osadou Měděnce v kadaňském okrese, ale roku 1880 je uváděno opět jako samostatná obec.[9] Tou zůstalo několik dalších desetiletí, ale v letech 1900–1930 se nacházelo znovu v okrese Přísečnice[15] a od roku 1945 v okrese Vejprty. Od roku 1949 Kamenné patřilo jako osada ke Klášterecké Jeseni v okrese Kadaň a od 1. ledna 1963 je částí obce Měděnec.[9]

• Pomník padlým za první světové války
• Boží muka z Přísečnice[10]
• Přírodní památka Sfingy[16]

• Werner Stütz (1933–2019^{[nenalezeno v uvedeném zdroji]}) – sedlák a myslivec německé národnosti, chovatel stáda vysoké zvěře a domácího zvířectva[17]