Kalmyčtina

Kalmyčtina patří k mongolské větvi altajské jazykové rodiny. Svými gramatickými funkcemi se kalmyčtina řadí k aglutinačním jazykům; používá především přípony. Vyznačuje se samohláskovou harmonií. Jejími typickými gramatickými jevy jsou:

• 10 pádů pro skloňování podstatných jmen
• neexistence jmenného rodu
• nesklonnost přídavných jmen
• časování sloves podle osoby, čísla, času, způsobu, rodu a vidu.

Kalmyčtina má 18 samohlásek, které se odlišují délkou (krátké a dlouhé a, ä, e, i, o, ö, u, ü, y). Dlouhé samohlásky se zapisují zdvojením symbolu. Hláska y byla zařazena do kalmyckého fonémového systému poměrně nedávno. Samohlásky se na začátku slova vyslovují s hláskou j.

Souhlásek má kalmyčtina 27 (b, c, č, d, ď, dž, f, g, h, ch, j, k, l, ľ, m, n, ņ, p, r, s, š, šč, t, ť, v, z, ž), přičemž 3 jsou nepůvodní a používají se ve slovech přejatých z ruštiny (f, šč, ž). V některých kombinacích jsou souhlásky slabikotvorné.

Na vývoj kalmyčtiny měly určitý vliv turkické, ugrické a tunguzské jazyky. Od mongolštiny se odlišuje především:

• slabými plozivními souhláskami v místě mongolských silných
• zkracováním samohlásek před slabou plozivní souhláskou
• změkčováním retných souhlásek samohláskami i, ö, ü

Fragment překladu Nového zákona napsaný písmem todo bičig

První kalmycké písemnosti byly napsány písmem todo bičig (jasné písmo), které vytvořil v 17. století mnich Zaja Pandita na základě staromongolského písma. Písmo se mezi Kalmyky a Ojraty značně rozšířilo. V Kalmycku se používalo do r. 1924, Ojraté ho používají dodnes.

V lednu 1924 byla zavedena kalmycká abeceda na základě azbuky, přičemž byly doplněny některé znaky. Abeceda byla ve dvacátých letech několikrát reformována a používala se do r. 1930. V r. 1930 byla abeceda převedena do latinky, přičemž byly zachovány některé znaky, doplněné předchozími reformami. V r. 1938 byla abeceda znovu převedena na základ azbuky a do současného stavu byla upravena v r. 1941.