Kakodyl

Směs této látky s kakodyloxidem ((CH₃)₂As–O–As(CH₃)) poprvé připravil Louis Claude Cadet de Gassicourt reakcí octanu draselného s oxidem arsenitým a následnou redukcí za vzniká směsi methylovaných sloučenin arsenu, mimo jiné i kakodylu.

Kakodyloxid se vytváří touto reakcí:

${\displaystyle \mathrm {4\ CH_{3}COOK\ +\ As_{2}O_{3}\ \longrightarrow \ ((CH_{3})_{2}As)_{2}O\ +\ 2\ K_{2}CO_{3}\ +\ 2\ CO_{2}} }$

Později byl objeven lepší způsob přípravy, při němž se využívají dimethylarsanchlorid a dimethylarsan:

${\displaystyle \mathrm {\ (CH_{3})_{2}AsCl\ +\ (CH_{3})_{2}AsH\ \longrightarrow \ (CH_{3})_{4}As_{2}\ +\ HCl} }$

Jöns Jacob Berzelius navrhl název kakodyl pro dimethylarsanylový radikál ((CH₃)₂As) podle řeckých slov kakodés (zapáchající) a hylé (hmota).[1]

Tuto látku šest let zkoumali Edward Frankland a Robert Bunsen; kakodyl je považován za první připravenou organokovovou sloučeninu (i když arsen není kov).

Z kakodylu je možné připravit další sloučeniny, jako jsou například kakodylfluorid a kakodylchlorid.

Zkoumání kakodylu vedlo Bunsena k zavedení „methylových radikálů“ do tehdejší teorie radikálů.

Kakodyl byl využíván při pokusech o ověření Bunsenovy teorie radikálů, což vedlo k častému používání této látky v laboratořích; po zjištění toxických účinků se její používání omezilo. Během první světové války se uvažovalo o použití kakodylu jako chemické zbraně, k tomu ovšem nedošlo. V anorganické chemii lze kakodyl použít jako ligand v komplexech s přechodnými kovy.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cacodyl na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kakodyl na Wikimedia Commons