Františkánský klášter (Kadaň)

Kostel Zvěstování Panny Marie a Čtrnácti sv. Pomocníků

Františkánský klášter v Kadani

Klášter ze Svatého vrchu

Klášterní zahrady

S učením františkánů-observantů kadaňské obyvatele poprvé seznámil mnich a provinciál řádu Jan Kapistrán na své misijní cestě do Čech, konané v letech 1451–1454. Po polovině 15. století podniklo několik kadaňských měšťanů pouť do Říma. Ti pak za podpory rodiny Fictumů založili brzy po roce 1468 za městem při obchodní stezce do Saska malou kapli Čtrnácti sv. Pomocníků, která se brzy stala poutním místem katolíků z českých zemí i Německa. Od roku 1470 uděloval míšeňský biskup návštěvníkům kaple pravidelně odpustky. Roku 1473 zmocněn papežem Sixtem IV. (1471-1484) převzal provinciál českomoravské provincie Gabriel (Pavel z Moravy) se svolením krále Vladislava II. tuto kapli pro řád františkánů. Brzy potom byl místo kaple postaven trojlodní kostel Panny Marie. Hlavním dobrodincem nového kostela a kláštera se stal Jan Hasištejnský z Lobkovic a jeho bratr Bohuslav. Dali malý kostel podstatně rozšířit a štědře jej podporovali.a jeho první část (pravděpodobně jen presbytář a nedokončená část chóru) 24. září 1480 vysvětil hieropolský biskup Johann Ludovici ke cti Boží a Čtrnácti Svatých pomocníků.

Jan dal areál podstatně rozšířit a štědře podporoval jak stavbu, tak vnitřní výzdobu kostela.

Kostel patří svou architekturou, malbami a oltáři mezi nejvýznamnější památky pozdní gotiky a renesance nejen v litoměřické diecézi, ale i v kontextu celého regionu Krušnohoří a Saska. Jan Hasištejnský z Lobkovic zde dal vymalovat cyklus fresek ze života Kristova, s nejstarším pohledem na Kadaň a klášter. Dále Lobkovicové objednali hlavní oltář - skládací dřevěnou archu s malovanými křídly a se sochami Panny Marie se Čtrnácti svatými pomocníky (dnes je oltář deponován v Národní galerii v Praze). V kněžišti dal Jan zřídit rodovou hrobku Hasištejnských s kamennou tumbou a dvěma reliéfy – živého a mrtvého rytíře. Autorem sochařské výzdoby z roku 1516 je významný saský kameník a sochař Ulrich Creutz. Další náhrobky a epitafy z doby pozdní gotiky a zejména renesance si v kostele, křížové chodbě nebo v kapli sv. Kateřiny zbudovaly přední rodiny Fictumů, Weitmile, kadaňských měšťanů a další. Kostel se stal od počátku proslulým poutním místem, Roku 1749 byl klášter rozšířen zřízením noviciátu. Proslulý humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic složil ke cti kadaňských Čtrnácti sv. Pomocníků báseň.

Roku 1506 byla ve zdejším klášteře konána provinční řádová kapitula, jíž se účastnilo na 150 františkánů. Roku 1514 se zde konala další kapitula. Proslulost zdejšího poutního místa stále vzrůstala, i když protestantismus pronikající jak z Čech tak v podobě luteránství ze Saska tento vzestupný vývoj vážně omezil. Klášter se však těšil mocné ochraně katolických Lobkoviců a byl dostavěn jako významné architektonické dílo se sklípkovými klenbami. Roku 1564 opustili zdejší mniši dočasně klášter a odešli do františkánského kláštera do Tachova. Městská rada se proto obrátila na kustoda řádu Bonaventuru do Plzně a žádala nové obsazení kláštera, protože prázdné budovy začaly chátrat. Františkáni se vrátili po čtyřech letech roku 1569, ale bez prostředků na opravy. Podnětem k obnově byla mj. v říjnu 1569 děkovná pouť, kterou do kláštera podnikl pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice jako dík za své uzdravení, ten také hmotně podpořil rekonstrukci kláštera. Ke kadaňským františkánům zavítal ještě několikrát. V letech 1571–1590 dal kancléř Jiří Popel z Lobkovic na své náklady klášter obnovit i s lobkovickou rezidencí a převzal k němu fundátorská práva. Stal se tak jeho druhým zakladatelem.

Celkový pohled na klášter

Za stavovského povstání 2. listopadu 1618 byl klášter znesvěcen, vyloupen a brzy na to, 1. září 1619 protestanty částečně vydrancován. Kvardián byl brzy potom zajat a odveden do Prahy. Brzy poté museli mniši klášter opět opustit. Teprve v rámci násilné rekatolizace země 31. května 1623 vydal český královský místodržitel Karel I. z Lichtenštejna císařskému rychtáři v Kadani příkaz, aby město klášter podporovalo. Mniši se zpět vrátili asi roku 1627, kdy jim byly do kostela přestěhovány varhany z chrámu sv. Anny. V roce 1640 zde žili tři kněží, jeden klerik a tři laičtí bratři. Klášter i kostel byly však silně poškozeny třicetiletou válkou, v jeho okolí se bojovalo až do roku 1648. Teprve po roce 1662 nastala opět postupně celková regenerace kláštera, který byl opraven a rozšířen o nové křídlo. V roce 1678 zde již žilo 23 řeholníků, obnova probíhala podle ideového plánu agilního ministra řádové provincie Bernarda Sanniga, který rozhodl skoncovat s lobkovickou minulostí: dal strhnout jejich rezidenci, opravit celý klášter (mj. malby v sakristii, cely mnichů a refektář) a kostel, který byl vymalován na klenbě postavami slavných františkánských světců (mimo jiné zakladatelů Jana Kapistrána, Bernardina ze Sieny a čtrnácti pražských mučedníků) a legendou o založení kláštera a Bezbožné ženě. Tehdy byl klášter spojen s městem alejí lemovanou raně barokními výklenkovými kaplemi s pískovcovými reliéfy pašijí, které dali zřídit urození dobrodinci se svými erby (na první kapli po pravé straně při cestě z města najdeme dvouhlavého císařského orla na paměť návštěvy císaře Leopolda I.).

Na počátku 18. století vznikl spor kláštera s městem o právo pohřbívat, který byl roku 1713 ukončen smírem. V roce 1720 je zmínka, že pokračuje stavba Lorety. Stavba kostela byla ukončena roku 1739. V roce 1742 došlo přímo v objektu kláštera ke krvavému střetnutí císařských vojáků s francouzskou skupinou, která se v klášteře opevnila a teprve po zteči císařských ustoupila. Klášter byl tehdy znovu poškozen. V roce 1746 žilo v klášteře 25 řádových bratří ve 25 celách. Roku 1752 byla zničena budova konventu ohněm a poškozen byl i kostel. Konečnou podobu dostal klášter v sedmdesátých letech 18. století, kdy byla poutní cesta doplněna o portiunkulovou kapli.

Již roku 1771 zřídili františkáni v klášteře lékárnu a v ošetřovně bylo i základní chirurgické vybavení. Právě tato činnost – péče o nemocné chudé ze širokého okolí – nakonec zachránila klášter před zrušením. Pouze byl omezen počet členů konventu, který roku 1785 činil 12 bratří. Klášter se stal po určitou dobu i noviciátem a zvláště v 19. a 20. století se zasloužil i o českou menšinu ve městě a okolí. Konec života klášterní komunity učinila Akce K v roce 1950.