Kózó Okamoto

Koncem února 1972 odcestoval do Libanonu, kde podstoupil sedmitýdenní teroristický výcvik pod vedením Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) v Baalbeku na východu země.[1] Dne 30. května spolu se dvěma japonskými krajany z JRA (Cujoši Okudairou a Jasujuki Jasudou) provedl v zastoupení LFOP masakr na letišti Lod. Pod falešnými pasy tehdy odletěli z Paříže přes Řím do Tel Avivu na tamní mezinárodní letiště v Lodu (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště). Po příletu si vyzvedli svá zavazadla – pouzdra na housle – v nichž měli ukryté zbraně (československé samopaly vzor 58 a ruční granáty). Následně se přemístili do čekárny v letištní hale, kde zahájili nekoordinovanou palbu na všechny osoby v blízkosti. Když jim došla munice, začali mezi cestující házet ruční granáty. Jasuda a Okudaira při útoku zemřeli, těžce raněný Okamoto byl chycen, když se pokusil z letiště utéct. Při útoku celkem zahynulo 26 civilistů a dalších 74 až 80 jich bylo zraněno.[2]

Okamoto stanul 10. července 1972 před zvláštním vojenským soudem. Soudní proces trval týden a obžalovaný během něj sabotoval snahu svých právních zástupců a požadoval pro sebe trest smrti.[3] Před soudem neprojevil žádné výčitky svědomí a mimo jiné řekl, že útok byl jeho povinností, a že za něj přebírá plnou zodpovědnost. Dne 17. července 1972 byl Kózó Okamoto předsedajícím soudcem podplukovníkem Abrahamem Frischem odsouzen k trojnásobnému doživotnímu trestu odnětí svobody, rozšířenému o dalších deset let odnětí svobody.[4]

V následujících letech bylo při únosech palestinskými skupinami opakovaně požadováno Okamotovo propuštění. Stalo se tak například v září 1972 při zajetí izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově, červenci 1973 při únosu letu společnosti Japanese Air Lines, květnu 1974 při zajetí školáků v Ma'alotu nebo v červenci 1976 při únosu letu společnosti Air France do ugandského Entebbe.[3][5]

Okamoto byl držen po většinu svého trestu na samovazbě a v roce 1985 byl pro zhoršení jeho duševního zdraví přemístěn na společnou celu.[1] Již v květnu téhož roku však byl po třinácti letech odnětí svobody propuštěn v rámci tzv. Džibrílské dohody spolu s 1150 vězni výměnou za 3 izraelské vojáky zajaté během první libanonské války.[6] Po propuštění odjel do Libye, kde byl 20. května přivítán jako hrdina.[7] Následně koncem 80. let přesídlil do Libanonu, kde žil na východě země v údolí Bikáa. Jelikož ale do země vstoupil pod falešným pasem, tedy nelegálně, byl v roce 1997 zatčen spolu se čtyřmi dalšími členy Japonské rudé armády a odsouzen ke tříletému trestu odnětí svobody (podle jiného zdroje byl zatčen, protože trénoval příslušníky LFOP – Hlavního velení).[1][8] V roce 2000 požádalo Japonsko, s ohledem na blížící se propuštění pětice Japonců, o jejich extradici kvůli trestnímu stíhání. Ti v Libanonu požádali o azyl a tři z nich, včetně Okamoty, konvertovali pět dní před vypršením trestu k islámu. Za to, aby mu byl udělen azyl, v ulicích Bejrútu demonstrovali mladí Libanonci, kteří uspořádali petici, pod níž se podepsalo na 20 tisíc lidí.[7] Okamoto nakonec jako jediný získal status politického uprchlíka, podle libanonských úřadů kvůli „utrpení, které snášel v izraelských věznicích“.[9] Od té doby údajně žije v Bejrútu, kde má vést poklidný život.[10]