Jules Vallès
Jules Vallès (11. června 1832 Le Puy-en-Velay – 14. února 1885 Paříž) byl francouzský novinář a spisovatel, zastánce krajně levicových názorů. Byl aktivním účastníkem Pařížské komuny, po její porážce byl odsouzen k trestu smrti a žil několik let v emigraci. Jeho hlavním literárním dílem je autobiografická románová trilogie Jacques Vingtras.
Jules Vallès | |
---|---|
Jules Vallès (fotografie) | |
Narození | 11. června 1832 Le Puy-en-Velay, Červencová monarchie |
Úmrtí | 14. února 1885 (ve věku 52 let) Paříž, Třetí francouzská republika |
Místo pohřbení | hřbitov Père-Lachaise |
Pseudonym | Pascal La Chaussade Jean La Rue |
Povolání | novinář, spisovatel |
Národnost | francouzská |
Stát | Francie |
Vzdělání | lyceum |
Žánr | politická publicistika, fejetony, reportáže, próza |
Témata | život mládeže, bohémy, městské chudiny |
Literární hnutí | naturalismus, realismus |
Významná díla | autobiografická románová trilogie Jacques Vingtras (česky pod názvem Povstalec) |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
Narodil se v rodině profesora.[1] Studoval v Saint-Étienne a v Nantes,[2] v roce 1848 se zúčastnil revolučních událostí. Poté odešel studovat do Paříže. Bouřlivácky revolučně naladěné prostředí studentské čtvrti Quartier Latin podstatně usměrnilo jeho životní dráhu. Seznámil se s myšlenkami socialisty Proudhona, jeho list La Voix du People (Hlas lidu) se stal jeho oblíbenou četbou.[3] Účastnil se bojů na obranu republiky proti pozdějšímu císaři Napoleonovi III. Zděšení rodiče ho na několik měsíců dali zavřít do ústavu pro choromyslné v Nantes.[4]
Po návratu do Paříže dosáhl v roce 1852 titulu bachelier ès lettres.[4] Živil se kondicemi, příležitostnou žurnalistickou činností, psaním obchodních reklam apod. V roce 1853 byl zatčen pro účast na přípravě atentátu na císaře, byl však propuštěn pro nedostatek důkazů. Když neuspěl u zkoušek na právnické fakultě, začal si vydělávat psaním. Krátký čas zastával i místo drobného magistrátního úředníka.[4]
Pokoušel se vydávat vlastní časopisy a noviny. Nejprve založil týdeník La Rue (Ulice) s podtitulem Paris pittoresque et populaire (Paříž pitoreskní a lidová), v němž publikovala i řada známých spisovatelů, např. Émile Zola.[5] Časopis však odolával cenzuře a policii[6] jen něco přes půl roku, vycházel od června 1867 do ledna 1868. V roce 1869 založil deník Le Peuple (Lid), ale mohlo vyjít jen několik čísel.[5] Vallès byl několikrát vězněn.[2] V roce 1869 se ucházel jako „kandidát chudých" o přízeň voličů ve volbách do Zákonodárného shromáždění, ale neuspěl.[5]
Po pádu Napoleona III. manifestoval za „sociální republiku" a po nezdaru říjnového povstání v roce 1870 byl znovu žalářován. Po propuštění z vězení založil v únoru 1871 deník Le Cri du people (Volání lidu), v němž vyjadřoval sympatie k revoluci a k 1. internacionále. Uvítal vznik Pařížské komuny, byl zvolen jejím členem a pracoval ve školském výboru.[5] Bránil Komunu na barikádách,[1] pak se ukrýval do září 1871, kdy se mu podařilo uprchnout do Belgie a nakonec do Anglie. Ve Francii byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. [7]
Zásluhou Émila Zoly a dalších přátel mohl i z emigrace přispívat pod pseudonymy do francouzských časopisů. Po amnestii v roce 1880 se vrátil do Francie, psal do republikánských a socialistických periodik a v roce 1883 obnovil vydávání listu Le Cri du people (Volání lidu).[7] Vallès se sám označoval za nezávislého revolučního socialistu. Je autorem mnoha politických článků a statí, ale vedl vášnivé diskuse také na kulturní frontě, obhajoval impresionisty i naturalisty a snažil se je orientovat doleva.[2]
Jules Vallès zemřel v Paříži dne 14. února 1885. Jeho pohřeb přerostl ve statisícovou manifestaci, při které se poprvé od porážky Komuny objevily v pařížských ulicích rudé prapory.[8][1] Pohřben je na hřbitově Père-Lachaise.
Redaktor Jules Vallès pochován byl v Paříži se vší možnou pompou strany výstřední. Pohřební vůz ozdoben byl červenou stuhou, již Vallès nosil jakožto člen komuny. Za truhlou kráčeli všichni komunisté s Rochefortem v čele. Revoluční spolky byly přečetně zastoupeny. Jedenácte červených praporů socialistů a černá korouhev anarchistů neseny byly v zástupech, ostatní byly vyloučeny. Věnce byly červené, fialový věnec německých socialistů popudil několik studentů, tak že z toho vznikla rvačka, socialisté však zvítězili. Cestou provolávali zástupové slávu komuně a sociální revoluci. Na hřbitově při veliké tlačenici přísahali řečníci pomstu komuny a lid přizvukoval. Od roku 1871 neprovedli komunardi pařížští, jichž bylo asi 15.000, takovou manifestaci.
Literární dílo
Vedle žurnalistické činnosti publikoval řadu knih. V roce 1857 vydal pamflet L´Argent (Peníze),[2] kde jakoby ve formě příručky pro burzovní spekulanty líčí moc peněz a jejich vlastníků. Sborník fejetonů, které publikoval původně časopisecky, vydal v roce 1865 knižně pod názvem Les Réfractaires (Vzpurníci). V těchto záběrech z živoření zproletarizované inteligence[4] popisuje „utrpení, nevyslovitelnou bídu a tisíceré oklamání tak mnohých neznámých lidí, kteří opustivše školu vstoupili do života a znenadání poznali, že jejich nadání nedostačí, aby jim zaopatřilo chleba, tím méně slávu a bohatství, a kteří nespokojeni sami s sebou a s celým světem klnou lidstvu, společnosti a státu." (Arbes)[10]
Sborníkem časopiseckých článků je i kniha La Rue (Ulice), která vyšla v roce 1866. Jsou to črty o životě předměstské bohémy,[5] brutální ve svém naturalismu, anarchistické ve své tendenci a filozofii. Je to historie lidí bezejmenných, tuláků a vyděděnců.[1] Z reportáží a fejetonů, které psal pro francouzské časopisy v době své emigrace v Londýně, vznikla později (1884) kniha La Rue à Londres (Ulice Londýna), v níž líčí temně bezútěšné obrazy života londýnské ulice a bědných čtvrtí. [7]
Vallès se pokoušel i o románovou tvorbu. Již v roce 1860 uveřejňoval na pokračování v časopisu román Un Gentilhomme (Šlechtic). V pokusech o romány, které nebyly podloženy jeho osobním prožitkem, však nebyl úspěšný.[11] Do dějin francouzské prózy vstoupil až autobiografickou trilogií Jacques Vingtras. První díl vyšel časopisecky v roce 1878 pod názvem L'Enfant (Dítě). K smrti odsouzený komunard, jenž žil v exilu, nemohl tento román vydat pod vlastním jménem, proto použil pseudonym Pascal Le Chaussade. O rok později vyšlo knižní vydání, ale autor se znovu ukryl za pseudonym a knihu vydal pod jménem Jean La Rue. Teprve po amnestii mohl v roce 1881 román L'Enfant vyjít pod Vallèsovým jménem. Druhým dílem trilogie se stal román Le Bachelier (Student), jenž vyšel v roce 1881. Třetí díl již autor nestačil zcela dokončit, byl vydán posmrtně v roce 1886 pod názvem L'insurgé (Povstalec).[11]
Tehdejší francouzská kritika přijala již první díl (L'Enfant) značně nevraživě, věhlasný literární kritik Ferdinand Brunetière prohlásil, že jde „mrzkou knihu" (livre infâme).[11] Pohoršení budila skutečnost, že autor v románu popsal nepedagogické, zrůdné chování rodičů a učitelů, kteří vychovávali Vallèse a jeho vrstevníky. V druhém dílu (Le Bachelier) vylíčil postavení studentské mládeže té doby a poukázal na většinou bezvýslednou snahu chudých dětí dosáhnout vysokoškolského vzdělání a poté i odpovídajícího postavení. Nedokončený třetí díl (L'insurgé) je věnován vývoji hlavního hrdiny v letech 1861–1871, jeho ideové zrání v „povstalce" a v komunarda.[12] I když je tento román apoteózou Komuny,[13] autor dovedl být k účastníkům tehdejšího dění značně kritický. Všímal si grotesknosti politické frašky, mnohdy „viděl šašky, a ne bojovníky svobody, viděl komické slabochy, a ne odhodlané mučedníky."[14]
Podle Šaldy je trilogie Jacques Vingtras „kus psychologie vyděděných, utiskovaných rodinou, mučených školou, zrazeným dnešním surovým řádem společenským, kniha pesimismu a sociální ironie, útok na ‚tento svět špatně ustrojený‘ (contre ce monde mal fait), kniha mocného dechu a vzácných literárních a stylistických kvalit a přitom historické ceny pro psychologii mládeže francouzské, kterou dovedl oceniti Taine."[1]
Hodnocení osobnosti a díla Julese Vallèse je však u různých autorů značně rozdílné. Vedle slov uznání[8] se lze setkat i s příkrým odsouzením. Ferdinand Brunetière charakterizoval Vallèse jako „sprosťáka" (vilain homme) a „lupiče" (forban). Francisque Sarcey napsal, že „Jules Vallès byl typem oněch novinářů, kteří jsou napadeni dvojí rakovinou, rakovinou povalečství a pýchy."[15]
Vallès je veliký umělec slova žárného a eruptivného, které má zrakovou soustředěnost hodnou velkých klasiků francouzské prózy, ale vedle toho také jaký patos soucitu s lidmi společností rozdrcenými, s obětovanými odbojníky a buřiči, úzce spřízněný s Victorem Hugem.
České překlady
Trilogie Jacques Vingtras byla do češtiny přeložena pod názvem Povstalec:
- VALLÈS, Jules. Povstalec: Trilogie. Z francouzských originálů L’Enfant, Le Bachelier a L’Insurgé přeložili Jan Vladislav a Věra Smetanová. 1. vydání Praha: Mladá fronta, 1951. (2. vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956.)
Odkazy
Reference
- Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 26. V Praze: J. Otto, 1907. 1077 s. cnb000277218. Heslo „Vallès Jules", s. 369. Autorem hesla je F. X. Šalda.
- NOVÁK, Otakar, a kol. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. cnb000204480. Heslo „Jules Vallès", s. 655.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. S. 151.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. S. 152.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. S. 153.
- ARBES, Jakub. Z bojův o vykořenění lidské bídy. Vydáno pod pseudonymem „J. Svoboda". V Praze: Frant. Bačkovský, 1892. 107 s. cnb001684388. Stať „Mužové poslední revoluce pařížské", s. 52–79. Citováno ze s. 76.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. S. 154.
- BRETT, Vladimír. Jules Vallès – hlasatel svobody. Rudé právo. 10. 6. 1972, roč. 52, čís. 135, s. 4. Dostupné online.
- Pohřeb revolucionáře. Čech. 27. 2. 1885, roč. 17, čís. 47, s. 1. Dostupné online.
- ARBES, Jakub. Z bojův o vykořenění lidské bídy. Vydáno pod pseudonymem „J. Svoboda". V Praze: Frant. Bačkovský, 1892. 107 s. cnb001684388. Stať „Mužové poslední revoluce pařížské", s. 52–79. Citováno ze s. 75.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. S. 156.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. S. 157.
- HLADÍK, Václav. O současné Francii: listy z Paříže, studie, vzpomínky 1894-1907. Praha: Otto, 1908. 299 s. cnb000572110. Stať „Jules Vallès", s. 192–202. Citováno ze s.202.
- HLADÍK, Václav. O současné Francii: listy z Paříže, studie, vzpomínky 1894-1907. Praha: Otto, 1908. 299 s. cnb000572110. Stať „Jules Vallès", s. 192–202. Citováno ze s. 199.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. S. 162.
- ŠALDA, František Xaver. Z období Zápisníku. Svazek 1. Úvahy kulturně politické, studie teoreticko-umělecké, medailóny a stati z literatur světových. Praha: Odeon, 1988. 714 s. cnb001199286. Stať „Problémy lidu a lidovosti v nové tvorbě básnické", s. 225–240. Citováno ze s. 232.
Literatura
- BERÁNKOVÁ, Jarmila. Jules Vallès: místo jeho trilogie ve vývoji francouzské výpravné prózy. 1. vyd. Praha: Universita Karlova, 1972. 89 s. cnb000194517. Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia; 1972/39.
- FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 2. Praha: Academia, 1983. 772 s. cnb002396217. Kapitola „Jules Vallès", s. 151–163, 188–189 (bibliografie).
- HLADÍK, Václav. O současné Francii: listy z Paříže, studie, vzpomínky 1894-1907. Praha: Otto, 1908. 299 s. Dostupné online. cnb000572110. Stať „Jules Vallès", s. 192–202..
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jules Vallès na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jules Vallès