Jules Vallès

Narodil se v rodině profesora.[1] Studoval v Saint-Étienne a v Nantes,[2] v roce 1848 se zúčastnil revolučních událostí. Poté odešel studovat do Paříže. Bouřlivácky revolučně naladěné prostředí studentské čtvrti Quartier Latin podstatně usměrnilo jeho životní dráhu. Seznámil se s myšlenkami socialisty Proudhona, jeho list La Voix du People (Hlas lidu) se stal jeho oblíbenou četbou.[3] Účastnil se bojů na obranu republiky proti pozdějšímu císaři Napoleonovi III. Zděšení rodiče ho na několik měsíců dali zavřít do ústavu pro choromyslné v Nantes.[4]

Po návratu do Paříže dosáhl v roce 1852 titulu bachelier ès lettres.[4] Živil se kondicemi, příležitostnou žurnalistickou činností, psaním obchodních reklam apod. V roce 1853 byl zatčen pro účast na přípravě atentátu na císaře, byl však propuštěn pro nedostatek důkazů. Když neuspěl u zkoušek na právnické fakultě, začal si vydělávat psaním. Krátký čas zastával i místo drobného magistrátního úředníka.[4]

Pokoušel se vydávat vlastní časopisy a noviny. Nejprve založil týdeník La Rue (Ulice) s podtitulem Paris pittoresque et populaire (Paříž pitoreskní a lidová), v němž publikovala i řada známých spisovatelů, např. Émile Zola.[5] Časopis však odolával cenzuře a policii[6] jen něco přes půl roku, vycházel od června 1867 do ledna 1868. V roce 1869 založil deník Le Peuple (Lid), ale mohlo vyjít jen několik čísel.[5] Vallès byl několikrát vězněn.[2] V roce 1869 se ucházel jako „kandidát chudých" o přízeň voličů ve volbách do Zákonodárného shromáždění, ale neuspěl.[5]

Po pádu Napoleona III. manifestoval za „sociální republiku" a po nezdaru říjnového povstání v roce 1870 byl znovu žalářován. Po propuštění z vězení založil v únoru 1871 deník Le Cri du people (Volání lidu), v němž vyjadřoval sympatie k revoluci a k 1. internacionále. Uvítal vznik Pařížské komuny, byl zvolen jejím členem a pracoval ve školském výboru.[5] Bránil Komunu na barikádách,[1] pak se ukrýval do září 1871, kdy se mu podařilo uprchnout do Belgie a nakonec do Anglie. Ve Francii byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. [7]

Zásluhou Émila Zoly a dalších přátel mohl i z emigrace přispívat pod pseudonymy do francouzských časopisů. Po amnestii v roce 1880 se vrátil do Francie, psal do republikánských a socialistických periodik a v roce 1883 obnovil vydávání listu Le Cri du people (Volání lidu).[7] Vallès se sám označoval za nezávislého revolučního socialistu. Je autorem mnoha politických článků a statí, ale vedl vášnivé diskuse také na kulturní frontě, obhajoval impresionisty i naturalisty a snažil se je orientovat doleva.[2]

Jules Vallès zemřel v Paříži dne 14. února 1885. Jeho pohřeb přerostl ve statisícovou manifestaci, při které se poprvé od porážky Komuny objevily v pařížských ulicích rudé prapory.[8][1] Pohřben je na hřbitově Père-Lachaise.

Redaktor Jules Vallès pochován byl v Paříži se vší možnou pompou strany výstřední. Pohřební vůz ozdoben byl červenou stuhou, již Vallès nosil jakožto člen komuny. Za truhlou kráčeli všichni komunisté s Rochefortem v čele. Revoluční spolky byly přečetně zastoupeny. Jedenácte červených praporů socialistů a černá korouhev anarchistů neseny byly v zástupech, ostatní byly vyloučeny. Věnce byly červené, fialový věnec německých socialistů popudil několik studentů, tak že z toho vznikla rvačka, socialisté však zvítězili. Cestou provolávali zástupové slávu komuně a sociální revoluci. Na hřbitově při veliké tlačenici přísahali řečníci pomstu komuny a lid přizvukoval. Od roku 1871 neprovedli komunardi pařížští, jichž bylo asi 15.000, takovou manifestaci.

—„Čech" (noviny), 27. 2. 1885[9]

Vedle žurnalistické činnosti publikoval řadu knih. V roce 1857 vydal pamflet L´Argent (Peníze),[2] kde jakoby ve formě příručky pro burzovní spekulanty líčí moc peněz a jejich vlastníků. Sborník fejetonů, které publikoval původně časopisecky, vydal v roce 1865 knižně pod názvem Les Réfractaires (Vzpurníci). V těchto záběrech z živoření zproletarizované inteligence[4] popisuje „utrpení, nevyslovitelnou bídu a tisíceré oklamání tak mnohých neznámých lidí, kteří opustivše školu vstoupili do života a znenadání poznali, že jejich nadání nedostačí, aby jim zaopatřilo chleba, tím méně slávu a bohatství, a kteří nespokojeni sami s sebou a s celým světem klnou lidstvu, společnosti a státu." (Arbes)[10]

Sborníkem časopiseckých článků je i kniha La Rue (Ulice), která vyšla v roce 1866. Jsou to črty o životě předměstské bohémy,[5] brutální ve svém naturalismu, anarchistické ve své tendenci a filozofii. Je to historie lidí bezejmenných, tuláků a vyděděnců.[1] Z reportáží a fejetonů, které psal pro francouzské časopisy v době své emigrace v Londýně, vznikla později (1884) kniha La Rue à Londres (Ulice Londýna), v níž líčí temně bezútěšné obrazy života londýnské ulice a bědných čtvrtí. [7]

Vallès se pokoušel i o románovou tvorbu. Již v roce 1860 uveřejňoval na pokračování v časopisu román Un Gentilhomme (Šlechtic). V pokusech o romány, které nebyly podloženy jeho osobním prožitkem, však nebyl úspěšný.[11] Do dějin francouzské prózy vstoupil až autobiografickou trilogií Jacques Vingtras. První díl vyšel časopisecky v roce 1878 pod názvem L'Enfant (Dítě). K smrti odsouzený komunard, jenž žil v exilu, nemohl tento román vydat pod vlastním jménem, proto použil pseudonym Pascal Le Chaussade. O rok později vyšlo knižní vydání, ale autor se znovu ukryl za pseudonym a knihu vydal pod jménem Jean La Rue. Teprve po amnestii mohl v roce 1881 román L'Enfant vyjít pod Vallèsovým jménem. Druhým dílem trilogie se stal román Le Bachelier (Student), jenž vyšel v roce 1881. Třetí díl již autor nestačil zcela dokončit, byl vydán posmrtně v roce 1886 pod názvem L'insurgé (Povstalec).[11]

Tehdejší francouzská kritika přijala již první díl (L'Enfant) značně nevraživě, věhlasný literární kritik Ferdinand Brunetière prohlásil, že jde „mrzkou knihu" (livre infâme).[11] Pohoršení budila skutečnost, že autor v románu popsal nepedagogické, zrůdné chování rodičů a učitelů, kteří vychovávali Vallèse a jeho vrstevníky. V druhém dílu (Le Bachelier) vylíčil postavení studentské mládeže té doby a poukázal na většinou bezvýslednou snahu chudých dětí dosáhnout vysokoškolského vzdělání a poté i odpovídajícího postavení. Nedokončený třetí díl (L'insurgé) je věnován vývoji hlavního hrdiny v letech 1861–1871, jeho ideové zrání v „povstalce" a v komunarda.[12] I když je tento román apoteózou Komuny,[13] autor dovedl být k účastníkům tehdejšího dění značně kritický. Všímal si grotesknosti politické frašky, mnohdy „viděl šašky, a ne bojovníky svobody, viděl komické slabochy, a ne odhodlané mučedníky."[14]

Podle Šaldy je trilogie Jacques Vingtras „kus psychologie vyděděných, utiskovaných rodinou, mučených školou, zrazeným dnešním surovým řádem společenským, kniha pesimismu a sociální ironie, útok na ‚tento svět špatně ustrojený‘ (contre ce monde mal fait), kniha mocného dechu a vzácných literárních a stylistických kvalit a přitom historické ceny pro psychologii mládeže francouzské, kterou dovedl oceniti Taine."[1]

Hodnocení osobnosti a díla Julese Vallèse je však u různých autorů značně rozdílné. Vedle slov uznání[8] se lze setkat i s příkrým odsouzením. Ferdinand Brunetière charakterizoval Vallèse jako „sprosťáka" (vilain homme) a „lupiče" (forban). Francisque Sarcey napsal, že „Jules Vallès byl typem oněch novinářů, kteří jsou napadeni dvojí rakovinou, rakovinou povalečství a pýchy."[15]

Vallès je veliký umělec slova žárného a eruptivného, které má zrakovou soustředěnost hodnou velkých klasiků francouzské prózy, ale vedle toho také jaký patos soucitu s lidmi společností rozdrcenými, s obětovanými odbojníky a buřiči, úzce spřízněný s Victorem Hugem.

—F. X. Šalda[16]

Trilogie Jacques Vingtras byla do češtiny přeložena pod názvem Povstalec:

• VALLÈS, Jules. Povstalec: Trilogie. Z francouzských originálů L’Enfant, Le Bachelier a L’Insurgé přeložili Jan Vladislav a Věra Smetanová. 1. vydání Praha: Mladá fronta, 1951. (2. vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956.)