První internacionála

Po porážce Pařížské komuny v roce 1871 charakterizoval Michail Alexandrovič Bakunin Marxovy ideje jako autoritářské a předpověděl, že pokud by se marxistická strana dostala k moci, její lídři by nakonec byli tak špatní jako vládnoucí třída, proti které bojovali (shrnul 1873 v díle Stát a anarchie).

V roce 1872 na Haagském kongresu konflikt v první internacionále vyvrcholil vyloučením Bakunina a rozdělením na dvě skupiny. Tento střet je často charakterizován jako začátek dlouhotrvajícího konfliktu mezi anarchisty a marxisty. Od té doby měly anarchistické a marxistické směry socialismu odlišnou organizaci včetně soupeřících internacionál.[3]

V roce 1872 se pak internacionála přemístila do New Yorku. Čtyři roky nato byla na filadelfském kongresu rozpuštěna. Pokusy o oživení organizace v dalších pěti letech selhaly.

Nicméně byla v roce 1889 založena Druhá internacionála jako její nástupkyně. Mezitím anarchisté se nadále domnívali, že byli nespravedlivě vyhoštěni z internacionály a 15.–16. září 1872 se koná nový kongres v Saint-Imier.

Později, poté, co obě soupeřící internacionály zhroutily, se anarchosyndikalisté rozhodli znovuobnovit 1. internacionálu na kongresu v Berlíně roku 1922 jako Mezinárodní asociaci pracujících (International Workers Association).