Jozef Kuffner

Narodil se v rodině Jiřího Kuffnera c. k. berního v Blatné a Marie Kuffnerové-Lukšové. Měl pět sourozenců: Johannu (1853–1911), Klimenta (1857–1938) katolického kněze spisovatele, Karla (1858–1940) lékaře publicistu, Jana/Hanuše (1861–1929) publicistu historika a Boženu (1863–1870).

Jozef chodil do obecné školy v Mirovicích, později byl přijat do vojenského ústavu. Odsloužil 10 let v Josefově, Hradci Králové, Vídni, Komárně a Banja Luce v Bosně. V době služby ve Vídni se stal publicistou a divadelním referentem. Seznámil se zde mj. s Juliem Grégrem, Gustavem Eimem a Janem Stanislavem Skrejšovským, vydavatelem listu Parlamentär a deníku Tribüne. Do těchto periodik přispíval a navázal na dobu, kdy přispíval do listu Emila Brettera Vídeňský zvon v Praze.[3]

Po opuštění služby odešel do Prahy, kde převzal po Janu Nerudovi 1. 1. 1884 divadelní rubriku v Národních listech. Byl tam redaktorem do roku 1910.

Kuffner někdejší dělostřelecký nadporučík, donesl si do novinářského povolání několik vlastností, k nimž by mělo vojáctví každého vychovávat, čestnost a nesmlouvavost, dokonalý společenský mrav a při tom jakousi vlídnou odměřenost vůči jiným lidem.

—Jaroslav Kvapil, KVAPIL, Jaroslav. O čem vím. Praha: Orbis, 1932. Dostupné online. S. 130.

Přispíval také do časopisů Květy, Osvěta a Divadelní listy. Své referáty otiskl v knize Scéna za scénou a Časy letí. Mezi další vydané tituly patří osm dílů řady Věda či báchora, kde prezentoval své (pseudo)historické a filologické názory v rámci sporu o pravost Zelenohorského a Královédvorského rukopisu.[3]

Po odchodu z redakce se věnoval cestování, historii slovanského národa a filologickým otázkám. Jeho analýzy se staly postupně nekritickými a nevědeckými. Na sklonku života odešel do ústraní, kde se věnoval svému filozofování.[3]