Josip Šišković

Pocházel z bohaté chorvatské rodiny, byl nejmladším ze šesti dětí Andrijii Šiškoviće, který byl senátorem v Segedínu. Jako devatenáctiletý vstoupil do císařské armády a vyznamenal se během války o rakouské dědictví, kdy bojoval v Bavorsku a Nizozemí, mezitím sloužil také v Košicích a Petrovaradínu. Postupoval v hodnostech (kapitán 1742, major 1745) a po roce 1748 sloužil u vojenské posádky v Praze. V roce 1750 byl povýšen na plukovníka a v roce 1756 získal titul barona. Na začátku sedmileté války vynikl v bitvě u Kolína, kde byl těžce zraněn. Za to byl povýšen do hodnosti generálmajora (respektive generálního polního vachtmistra; 1757) a o rok později získal Řád Marie Terezie.[1] S generálem Laudonem se vyznamenal v bitvě u Domašova (1758), znovu byl těžce zraněn v bitvě u Hochkirchu (1758). Ve čtyřiceti letech byl povýšen do hodnosti polního podmaršála (1759) a od roku 1760 do konce sedmileté války byl náčelníkem štábu maršála Dauna.

V roce 1763 byl jmenován členem dvorské válečné rady, krátce nato byl jako vojensko-politický komisař vyslán do Sedmihradska, kde potlačil povstání Sikulů. V roce 1765 obdržel komandérský kříž Řádu Marie Terezie a v roce 1767 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra.[2] Od roku 1769 byl velitelem na Vojenské hranici. V letech 1775–1779 byl zemským velitelem v Haliči, která připadla habsburské monarchii při dělení Polska. V roce 1775 byl povýšen do hraběcího stavu. Závěr své kariéry strávil jako zemský velitel v Českém království (1779–1783).[3] Zemřel v Praze a je pohřben v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta. Je také posledním vojákem pochovaným v této katedrále.[4]

V roce 1759 se oženil s baronkou Barbarou Harruckernovou (*1739) z uherské šlechty, manželství zůstalo bez potomstva. Vlastnila statky v jižním Maďarsku (Mezőberény), které musela kvůli zadlužení prodat v roce 1798.