Josefa Pedálová

Narodila se 18. února 1781 v rodině vyšehradského hrnčíře Josefa Pedala a jeho manželky Veroniky.[1] 19. listopadu 1803 byla přijata do kláštera alžbětinek Na Slupi, kde prožila celý zbytek života. Při vstupu do řádu přijala jméno Marie Antonie. Roku 1808 ji následovala i její mladší sestra Františka Veronika. Marie Antonie v klášteře pracovala jako kuchařka a ošetřovatelka v klášterní nemocnici, a také v rodinách. Po řeholním životě toužila už od dospívání („… Alžbětinou bez odkladu dcerou věrnou zůstanu, v svatofrantiškánském řádu svou povinnost zastanu…“). Zemřela v 51 letech následkem srdečního selhání.

Podle korespondence F. L. Čelakovského napsala první báseň roku 1803, v době vstupu do kláštera. Dílo zahrnovalo překladovou náboženskou literaturu (legenda o svaté Alžbětě), modlitební knížku i básně a prózy s mravním poučením (např. povídka Serafka o ctnostné zbožné dívce).[4]

Udržovala přátelské styky s řadou spisovatelů, jmenovitě s Františkem Ladislavem Čelakovským, Josefem Vlastimilem Kamarýtem a Magdalenou Dobromilou Rettigovou. Po smrti byly vydány její sebrané spisy. František Ladislav Čelakovský plánoval vydat její životopis, zemřel však dříve, než stihl tento svůj úmysl realizovat.[5]

Její modlitební knížka Chlebowé poswátnj (a později i další tvorba) společně s kuchařkou (a později i dalšími díly) Rettigové byly pro české ženy hlavním literárním zdrojem k poznávání českého jazyka a probouzení českého cítění.[6]

Ve své době byla jako spisovatelka oblíbena, nicméně jednoznačně katolický charakter jejích děl iritoval už intelektuální elitu československé první republiky,^[zdroj?] komunistický režim ji pak zcela „vyřadil“ z dějin české literatury.