Josef Wurm (voják)

Josef Wurm se narodil v roce 1894 v Popovicích v okrese Benešov. Mezi lety 1906 a 1912 studoval na benešovském gymnáziu, poté byl dva roky na lékárenské praxi v Kašperských Horách. 14. září 1914 byl odveden do c. k. rakousko-uherské armády a stal se příslušníkem sanitního oddílu v Praze. Po dalším vzdělávání byl 1. ledna 1916 umístěn jako bakteriolog do Zámostu a v březnu téhož roku k pěšímu pluku do Békéscsaby. Mezi dubnem a červencem 1916 absolvoval důstojnickou školu v Nagy-Varad a poté byl převelen na italskou frontu. 14. září 1916 padl do zajetí a 1. července 1917 vstoupil do Československých legií,[2] kde sloužil jako velitel výzvědné hlídky v prostoru Piavy.

Josef Wurm se do Československa vrátil 30. listopadu 1918. Na přelomu let 1918/1919 se zúčastnil obsazování Slovenska konkrétně bojů u Devínské Nové Vsi a Galanty a poté sloužil na maďarských hranicích. V létě 1919 se jako velitel roty účastnil dalších ozbrojených srážek s Maďary, 20. září byl pak povýšen na nadporučíka a i s jednotkou přemístěn do Prahy. Po dalším vzdělávání se už jako kapitán vrátil na Slovensko jako velitel roty do Petržalky. Dne 24. května 1923 se oženil. Poté střídal místa často na Slovensku a kariérně stoupal. Od roku 1935 již působil na velitelství I. sboru v Praze. 1. prosince 1936 byl jmenován velitelem praporu Stráže obrany státu v Jičíně a současně vojensko-technickým referentem u hlavního okresního politického úřadu tamtéž. Byl kladně hodnocen, mezi jiným za potlačení povstání sudetských Němců v Broumovském výběžku.

Po příchodu Němců okamžitě vstupil do Obrany národa a stal se okrskovým velitelem v Jičíně, kde úspěšně budoval síť spolupracovníků. 19. února byl zatčen Gestapem, na několika místech tvrdě vyslýchán, ale organizaci neprozradil. Ta mohla po doplnění pokračovat v činnosti. Za přípravu velezrady byl odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení a umístěn do Golnova na Štětínsku, kde těžce pracoval v lomu. Po vypršení trestu nebyl propuštěn, ale přemístěn do Hamburku k odklízení trosek po bombardování města. Závěr války trávil v terezínské Malé pevnosti. Po osvobození opět vstoupil do armády a byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Útrapy z věznění si ale vyžádaly svou daň a Josef Wurm onemocněl zánětem srdečního svalu, selhalo mu srdce a 3. února 1946 v Těchoníně zemřel.

• Radan Lášek – Velitelé praporů SOS (Radan Lášek – Codyprint, Praha 2009, ISBN 978-80-903892-0-5)

• Karta legionáře Josefa Wurma na stránkách Legie 100