Josef Vacek (právník)

Narodil se v Kolíně do rodiny školního rady, vyrůstal ale převážně v Příbrami, kde také absolvoval gymnázium. Poté se zapsal ke studiu práv na pražskou právnickou fakultu, v roce 1899 získal doktorát práv. Až do roku 1917 pak působil v justici, zároveň ale pokračoval ve studiu, byl např. na studijních pobytech v Paříži, Berlíně nebo v Londýně. V roce 1908 se v Praze prací Problém mobilární vindikace v západoevropském právu moderním a dějinný jeho vývoj (1906, 1908) habilitoval pro obor srovnávací pravověda a o devět let později zde byl jmenován mimořádným profesorem.[3]

Ihned po založení brněnské univerzity přešel na její právnickou fakultu, kde byl jmenován již řádným profesorem. Přednášel jak srovnávací pravovědu, tak právo církevní a později i právo knihovní. Jedno funkční období zde byl také děkanem. Profesor Vacek však v Brně nezískal bližších přátel a nebyl také příznivcem v té době zde dominantní normativní teorie, značnou pozornost v jeho pojetí práva hrály momenty historické a sociologické. V oblasti výuky církevního práva se nezaměřil na platné kanonické právo, ale spíše na problematiku vztahu církve a státu a na různá řešení, ke kterým v této oblasti přistoupily jednotlivé západoevropské země. Ačkoli byl starým mládencem, zvláště se zajímal o institut manželství, v tomto směru publikoval např. práce Pravěk a manželství (1912, 1913), Naše revoluce a manželství (1920), Manželské právo dle názorů církve římsko-katolické u srovnání s hlavními názory moderních právních systémů (1922, 1924) nebo Právní názory církve římsko-katolické ve světle dějin (1923).[3][4][5]