Bohumil Baxa

Vystudoval Akademické gymnázium v Praze, roku 1897 Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity a krátce studoval i na Vídeňské univerzitě a na univerzitě v Heidelbergu. V roce 1905 získal doktorát také na filozofické fakultě, kde se věnoval historii.[3]

Dne 22. listopadu 1902 se oženil s Vilémou (Blankou) Kesslerovou (1877–??),[4] se kterou měl dceru Libuši (* 1905) a syna Bohumila (* 1906).[5] Začal publikovat odborné články z právní historie a roku 1909 se habilitoval pro říšské dějiny rakouské a o pět let později pro všeobecné a rakouské právo státní. V roce 1919 přešel z pražské univerzity na nově zřízenou Masarykovu univerzitu v Brně, kde byl po dvacet let řádným profesorem československých právních dějin a kde působil opakovaně jako děkan tamní právnické fakulty. V letech 1931–1932 byl rektorem Masarykovy univerzity, vyučoval ovšem taky na Vysoké škole obchodní v Praze (od roku 1923) a na Svobodné škole politických nauk (od roku 1928). Ve vědecké činnosti u něj prvotní zájem o právní historii postupně ustoupil bádání převážně nad otázkami ústavního práva.[3]

Původně jej ovšem zajímala justice, už v roce 1901 se stal čekatelem u okresního soudu a o devět let později byl jmenován okresním soudcem v Praze, aby v roce 1918 přešel k zemskému soudu. Ačkoli už o rok později soudnictví opustil a přešel na univerzitu do Brna, ještě v letech 1923–1925 se stal členem Státního soudu.[5]

Angažoval se výrazně i v politice, původně jako člen mladočeské strany, později Národní demokracie. V roce 1917 se stal členem komise pro ústavní reformu, jež fungovala při Národním výboru. Po vzniku republiky byl expertem, který spolupracoval s Revolučním národním shromážděním na vypracování parlamentních jednacích řádů.[6][7] V parlamentních volbách v roce 1925 získal za volební kraj brněnský, jihlavský a uhersko-hradišťský senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1929.[8][9] Byl odpůrcem župního zřízení, kritizoval zrušení zemí s poukazem na jejich veřejnoprávní charakter a historickou tradici. Jeho argumenty byly později využity při návratu k zemskému zřízení.[10][11] Počátkem 20. let 20. století patřil k nacionalistickým politikům národní demokracie, kteří jevili sympatie k začínajícímu hnutí českých fašistů. V Brně se okolo něj vytvořila buňka Národního hnutí čítající cca 500 osob. Z těchto skupin se později vyvinula Národní obec fašistická.[12]

Byl předsedou československé sekce Meziparlamentní unie Společnosti národů. Historik Marek Waic ho ve své knize Sokol v české společnosti 1862–1938 řadí mezi vlivné členy Sokola.[13] V roce 1939 odešel z Masarykovy univerzity a přešel do Prahy, kde působil coby předseda Ústředí veřejných zaměstnanců. Působil v odbojové organizaci Obrana národa a za stanného práva v období heydrichiády byl zatčen a popraven na Kobyliské střelnici. V roce 1946 mu byl in memoriam udělen Československý válečný kříž.[6]

Některá díla:

• K dějinám veřejného práva v zemích Koruny české (1906)
• Inkolát a indigenát v zemích Koruny české od roku 1749–1848 (1908)
• Ústavní listina Republiky československé a vliv cizích ústav (1921)
• Zákon o župním zřízení a jeho nedostatky (1922)
• Parlament a parlamentarismus (1924)
• Dějiny veřejného práva ve střední Evropě od roku 1848 (1926 a 1932)
• Dějiny práva na území Republiky československé (1935)

Podílel se také na zpracování Slovníku veřejného práva československého a přispěl historickým výkladem do Sedláčkova a Roučkova komentáře k obecnému zákoníku občanskému.[14]