Harold v Itálii

Od samotného názvu symfonie lze poznat úmysl skladatele. Chce vyjádřit dojmy, jakými asi působila nádherná příroda na Haroldovu povahu. Harold je zde vylíčen jako poutník, jenž prochází kouzelným okolím; je naplněn palčivou bolestí, neblahou náladou, jejímž typem se stal v literatuře Byron, který mimo jiné Berlioze inspiroval svým dílem „Childe Harold's Pilgrimage“. Děj zde líčí silnou a bezprostředně nevyléčitelnou bezútěšnost, vyprahlost všech zdrojů radosti, k ironisujícímu zoufalství až k zřeknutí všech duševních hnutí, po nichž Harold horoucně toužil a jež hledal.

První fugatové téma zachycuje Haroldovy pocity – chtěl by zaniknout v přírodě, rozplynout se, chtěl by zachytit bezprostředním citem celou soustavu abstraktních myšlenek, chtěl by ji sevřít v nekonečné oslavě. Je obklopen scenérií kouzelné krajiny a ta na něj bezpochyby doléhá.

Rytmus tohoto pochodu představuje periodický návrat hlasů poutníků, zpívající žalmy a přednášející modlitby. Harold je nechá mlčky jít kolem a naslouchá jim. Skladatel necharakterizuje poutníky nějak zvlášť zdůrazněnou pietou. Putují kolem jako prostí venkované, kteří plní posvátné zvyky bez jakéhokoli patosu.

V této části je Harold svědkem milostné scény, jako byl předtím svědkem scény náboženské. Hned od začátku nás tato část uchvacuje nádherným, živě rytmisovaným scherzettem, které přináší serenádu. Ožívá zde žertovné šelmovství, kratochvilná veselost a kypivý sdílný humor.

Věta začíná motivem orgie, který je po značnou dobu přerušován vzpomínkami z předcházejících vět, jež vystupují před Haroldovým duchem, než padne jako kořist za oběť halucinacím, zpola jako výčitky svědomí, zpola jako kajícné myšlenky. Poutník Harold se nachází v jeskyni, obklíčili ho divocí loupežníci, až nakonec zazní nečočekávaně, netušeně, bez přípravy pochod poutníků, které lze považovat za nebeské slitování.