Josef Rosenzweig-Moir

Josef Rosenzweig se narodil v rodině kupce Adolfa Rosenzweiga a Emilie Rosenzweigové rozené rovněž Rosenzweigové, též z Neustupova. Základní školu navštěvoval v nedalekých Voticích. V roce 1897 zahájil studium na gymnáziu v Hradci Králové, které dokončil v Praze roku 1905.[3] Dále se věnoval studiu na České a německé Univerzitě Karlo-Ferdinandově, kde promoval 4. listopadu 1911.[4]

Jeho první verše z období let 1903–1906 vyšly v anarchisticko-pesimistické sbírce Když zpívá mládí[5] V roce 1908 vyšla jeho druhá básnická sbírka Zahrady života.[6] Své verše publikoval i v různých periodikách: Rozhled, Horkého týdeník, Besedy času, Rudé květy či Volná myšlenka.

Během studií také spolupracoval s Jiřím Mahenem, Gustavem Šmejcem a Arnoštem Lustigem (později publikoval pod jménem Arne Laurin) na redakci Studentského almanachu 1908.[7]

V té době nabíralo sílu anarchistické hnutí, do kterého se zapojovala řada umělců. Mezi nimi byl i Josef Rozenzweig. Znal se s Michalem Káchou, který patřil mezi zakladatele anarchistického hnutí a kterému věnoval báseň Zimní ráno nad Prahou. Zcela jistě se zapojil i do recesistické akce pražské bohémy kolem Strany mírného pokroku v mezích zákona, kterou Jaroslav Hašek, tehdy rovněž anarchista, založil v letech 1904–1905 v hostinci U zlatého litru.[8] Hašek se sice o jeho básnickém talentu vyjádřil nelichotivě, ale v povídce Po stopách státní policie v Praze[9] o něm hovoří jako o příteli. Ještě jedno přátelství prokazatelně spojuje Rosenzweiga s Haškem a to je jejich společný kamarád Gustav Roger Opočenský, kterému Rosenzweig věnoval báseň Píseň selského synka.[10]

Krásná léta pražské bohémy ukončila první světová válka. Nevyhnula se ani Josefu Rosenzweigovi. Účastnil se, jako mnozí další literáti, bojů v první světové válce na východním bojišti.[11] Jak je patrné ze záznamu o sňatku,[12] byl zařazen k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 29 v Litoměřicích (později střelecký pluk č. 29), kde dosáhl hodnosti poručíka. Ženil se až koncem války 20. května 1918 ve svém rodném Neustupově. Jeho ženou se stala Věra Eisnerová, dcera JUDr. Leopolda Eisnera, advokáta z Kralup nad Vltavou a Marie rozené Hermanové.[12] V Eisnerově kanceláři potom vykonával JUDr. Josef Rosenzweig advokátní činnost až do německé okupace. To mu byla odebrána licence a nakonec byli manželé Rosenzweigovi nuceni opustit Kralupy. Místo jejich posledního pobytu ve vlasti, byla obec Vepřek.[13]

V rámci takzvaného „konečného řešení židovské otázky“ byli manželé Josef a Věra Rosenzweigovi deportováni dne 22. února 1942 transportem Y, č. 682 z kladenského nádraží do Terezína. V Terezínském ghetu byli vězněni do 12. října 1944. Ten den byly vypraveny dva transporty. Ty měly cílovou stanici pod nacistickým krycím názvem Arbeitslager Birkenau bei Neuberun, Oberschlesien [Pracovní tábor Březinka u Nové Beruně, Horní Slezsko]. Ve skutečnosti  se ale jednalo o vyhlazovací tábor Auschwitz II – Birkenau. Do transportu Eq, č. 767 byl také zařazen JUDr. Josef Rosenzweig spolu s dalšími patnácti sty vězni. Druhý transport nesl označení Eq, č. 768 a tvořilo ho opět 1500 vězňů. V tomto transportu byla i Věra Rosenzweigová. To jsou poslední známá fakta o jejich osudu. Kdy a kde zahynuli nebo byli zavražděni se zatím nepodařilo zjistit.[2][14]