Josef Páleníček

Josef Páleníček byl nadaný pianista. Obzvláště vynikající je jeho provedení děl Martinů.[1] a Janáčka a během hudební dráhy interpretroval také Klavírní koncert č. 4 a Klavírní sonáty č. 23 a č. 32 Ludwiga van Beethovena, Klavírní sonáty č. 3 Johannese Brahmse či skladby francouzských impresionistů (Claude Debussy, Albert Roussel, Maurice Ravel, César Franck, Francis Poulenc).

Jeho klavírní hra vynikala rytmickou strukturou interpretačního projevu a to především v jeho nahrávkách, kde právě tento klad uplatnil v klavírním koncertu č. 3 a č. 4 Bohuslava Martinů nebo v klavírních skladbách Leoše Janáčka (např. klavírní sonáta, capriccio, nebo concertino).

Josef Páleníček byl také skladatelem, pedagogem a kulturně politickým pracovníkem. Hru na klavír studoval již za svých gymnaziálních let na pražské konzervatoři (absolvoval 1933) a potom na její mistrovské škole u K. Hoffmeistera (1933–1938). Zároveň vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity. V kompozici byl žákem O. Šína (1930–1933), na mistrovské škole V. Nováka (1933–1936).

V létech 1936 až 1937 studoval klavír na École normal de musique v Paříži, v kompozici byl žákem A. Roussela (1936–1938). Koncertní činnosti se Páleníček soustavně věnoval od roku 1936, od roku 1949 byl sólistou České filharmonie (1957 též Moravské filharmonie v Olomouci. Kromě sólové dráhy hrál soustavně v komorních souborech (od r. 1934 byl členem Smetanova, později Českého tria). Josef Páleníček působil v porotě klavírní soutěže Paloma O'Shea Santander v roce 1984.

Nástrojová hudba v Páleníčkově tvorbě zcela převládá; mezi žánry uměleckým významem dominantní postavení má nástrojový koncert (9 děl); do vzniku řady zdařilých a „na tělo šitých“ instrumentálních skladeb se jako inspirativní podnět promítly přátelské vztahy k sólistům (např. klarinetistovi Milan Kostohryzovi, violoncellistům Miloši Sádlovi a Sašovi Večtomovovi, kontrabasistovi Františku Hertlovi, klavíristovi Rudolf Firkušnému aj.); pedagog Páleníček vyhradil ve svém díle celou skupinu prací instruktivním účelům. Z hlediska dobových proměn v utváření hudebního slohu 20. století se stala konstantou Páleníčkova skladatelského stylu nejprve neobarokní a neoklasicistní orientace, kterou si jako hlavní zkušenost přinesl z pařížského studijního pobytu.

V konzultacích u Antoine Roussela a v koncertech Tritonu a Mladé Francie poznal řadu komorních novinek té doby (Maurice Ravela, Albert Roussela, Igora Stravinského, členové pařížské „Šestky“, Pierre Ferrouda, Sergej Prokofjeva, Bély Bartóka, André Joliveta a také Bohuslava Martinů. Páleníčkova cesta od Nováka k Rousselovi byla velmi obdobná cestě B. Martinů od Josefa Suka k Rousselovi. Pařížské zkušenosti ho orientovaly k prohloubenému vztahu k původním, nestylizovaným zdrojům lidové hudebnosti ruské, francouzské, maďarské, české. To, co v tomto smyslu uslyšel v nových dílech o 24 let staršího Martinů, propojilo se s vlastními zážitky z dětství (v Lukovečku na Fryštácku), kde poznal písně hodovní i nábožné, koledy i ukolébavky, vážné chorály i zvonivé cimbálové kapely.

Z těchto autentických zdrojů rostla pak Páleníčkova hudební řeč po celý jeho další tvůrčí vývoj. Romanticky pojaté neobarokní rysy ustoupily po válce méně patetickým a v afektech střízlivějším, v tematické práci a tektonice přehlednějším rysům neoklasicistním, avšak nikdy zcela nevyprchaly a později - jako např. v Jitřence z Poémy o člověku – nabyly opět významu a poslání. Páleníčkův neobarokní a neoklasicistní sklon propojený s moravskou lidovou intonací, měl v sobě navíc skrytou tendenci potřeby emocí. Proto v něm nikdy nepřevážil konstruktivisticky racionální záměr a raději porušil „čistotu“ přijatého směrového či teoretického principu. Zvláště robustní se stala Klavírní sonáta, za niž získal cenu Komorního spolku a jíž také roku 1938 u Karla Hoffmeistra absolvoval jako klavírista (když už předtím strhla v Paříži Alfreda Cortota).