Francis Poulenc

Poulenc se narodil v Paříži do rodiny farmaceutických magnátů (farmaceutická firma založená jeho předky existuje dodnes). Jeho matka, sama talentovaná klavíristka, poskytla synovi základní hudební vzdělání a díky bohatému rodinnému zázemí mu bylo umožněno studovat hru na klavír u španělského virtuóze Ricarda Viñese. V 18 letech (jako samouk) složil svou první skladbu Rapsodie Négre pro baryton a orchestr, která vyvolala v Paříži senzaci. V roce 1918 byl Poulenc povolán do armády, kde setrval do roku 1921.

Aby se Poulenc zdokonalil ve skladatelské technice, tři roky docházel k učiteli Charlesovi Koechlinovi. Pro Poulencův život i jeho tvorbu byl významný rok 1935, kdy při autonehodě zahynul jeho blízký přítel Pierre-Octave Ferroud. Tato tragická událost podnítila Poulenca k návratu ke katolické víře, kterou v mládí ztratil. V další fázi jeho tvorby se proto objevují vážnější duchovní skladby.

V letech 1953–1956 složil Poulanc své nejrozsáhlejší dílo – operu Dialogy karmelitek. Mezi jeho poslední díla patří hobojová a klarinetová sonáta. Poulenc náhle zemřel na srdeční infarkt v Paříži, kde je také pochován.

Poulenc, člověk svébytného vtipu a duchaplnosti, byl homosexuál a jeho soukromý život byl velmi pestrý. Jeho prvním dlouhodobým partnerem byl malíř Richard Chanlaire. Vztahy s ostatními muži (například barytonistou Pierrem Bernacem, pro nějž napsal několik děl) zůstávají zahalené rouškou tajemství. Měl však vztahy i se ženami, zamýšlel se oženit s dlouholetou přítelkyní Raymonde Linossierovou, čemuž však zabránila její smrt. Poulencův život ovlivnilo několik tragédií, při kterých přišel o blízké přátele; nejdřív o spisovatele Raymonda Radigueta, který zemřel na tyfus, a později skladatele Pierra-Octava Ferrouda.

V roce 1950 se hudební kritik Claude Rostand o Poulancovi vyjádřil, že je to „napůl darebák, napůl mnich“ („le moine et le voyou“). Tento výrok se okamžitě vžil a nechybí v žádné Poulencově biografii. Upozorňuje totiž na zvláštní polarizaci skladatelovy osobnosti i jeho díla.

Ony dvě zmíněné kontrastní stránky skladatelovy osobnosti se odrazily i na jeho tvorbě – zanechal na jedné straně mnoho odlehčených klavírních skladeb a sonát, na druhé straně hluboká a závažná vokální hudební díla. Stylově má nejblíž k neoklasicismu, byl spíš konzervativní a na rozdíl od kolegů z Pařížské šestky se důsledněji držel diatoniky. Ve všech oblastech tvorby je patrná nezvykle bohatá melodická invence. Poulenc, jenž neměl klasické skladatelské vzdělání, přinesl do francouzské hudby nové melodie, nadhled, vtip a eleganci. Časem si vybudoval ustálené harmonické postupy a používal své typické harmonické přechody. Rád skládal díla pro klavír, na němž sám jako interpret vynikal, a vokální díla. Měl v oblibě více dechové nástroje, než smyčcové. Názory kritiků na Poulencovu tvorbu se dodnes rozcházejí. Někteří ho odmítají brát vážně a tvrdí, že jeho díla hraničí s kýčem, jiní ho považují za nejpřínosnějšího člena Pařížské šestky.