Josef Neuwirth (politik)

Působil jako publicista[1] a novinář.[3] V roce 1873 se uvádí jako spisovatel, bytem ve Vídni.[4]

Pocházel z rodiny chudého učitele z moravské Třeště. Vystudoval gymnázium v Praze.[5] Studoval v Praze techniku a zároveň se zapsal na studia národohospodářství na Karlo-Ferdinandově univerzitě.[5] Od roku 1860 studoval chemii ve Vídni.[2] Už jako pražský student psal pro noviny Tagesbote aus Böhmen Davida Kuha.[5] Roku 1860 se přestěhoval do Vídně.[5] Zde navázal kontakty s Ignazem Kurandou a začal se věnoval žurnalistice.[2] Pracoval v redakci Kurandova listu Ostdeutsche Post. Psal reportáže z jednání Říšské rady a Českého zemského sněmu. Roku 1862 přešel do listu Die Presse, kde publikoval i články na národohospodářská témata. V roce 1864 se podílel na založení deníku Neue Freie Presse, který patřil mezi hlavní tiskové orgány německého liberálního tábora v Rakousku. Z profesního života se dočasně stáhl v letech 1869–1871 ze zdravotních důvodů. V květnu 1872 ovšem redakci opustil a následně napsal knihu Bank und Valuta in Oesterreich-Ungarn. V roce 1873 byl členem výboru pro pořádání Světové výstavy ve Vídni. Od roku 1861 byl členem spolku spisovatelů Concordia a od roku 1867 zasedal v jeho předsednictvu. Do roku 1885 byl předsedou penzijního fondu při Concordii.[2][5]

Zapojil se i do politického života. Byl poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Brno. Parlamentní křeslo obhájil ve volbách roku 1879, volbách roku 1885 a volbách roku 1891. V Říšské radě zasedal do své smrti. Pak ho nahradil Johann Bažant.[6]

Zastupoval tzv. Ústavní stranu, která byla liberálně, provídeňsky a centralisticky orientována. V jejím rámci představoval roku 1873 staroněmecké (staroliberální) křídlo.[7] V říjnu 1879 je ovšem zmiňován na Říšské radě coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (Club der vereinigten Fortschrittspartei).[8] Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných politických proudů).[9] Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885.[10] Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub.[11] V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice.[12] I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice.[13]

Zasedal v četných parlamentních výborech, podílel se na debatách o rozpočtu, daňové reformě a bankovní a celní politice. Občas se názorově rozcházel se svými liberálními poslaneckými kolegy, protože podporoval koncept ochranných cel a měl pochopení pro některé myšlenky socialismu (tzv. Kathedersozialismus, katedrový, akademický, socialismus).[2]

Zemřel po dlouhé nemoci v květnu 1895 v sanatoriu Mariagrün u Štýrského Hradce.[5]

Jeho prasynovcem byl rakouský kancléř Bruno Kreisky.[14]