John Updike

Updike se narodil v Readingu v Pensylvánii jako jediné dítě Lindy Grace Hoyerové a Wesleyho Russella Updikea a vyrůstal v blízkém městě Shillingtonu. Rodina se později přestěhovala do vesnice Plowville. Matčiny snahy stát se vydávanou spisovatelkou na mladého Updikea značně zapůsobily. „V jedné z nejranějších vzpomínek ji vidím sedět u psacího stolu,“ vzpomínal později. „Obdivoval jsem spisovatelské nástroje, psací stroj, papírky na přepisování překlepů, krabice nepopsaného papíru. Vybavuji si hnědé obálky, v nichž se povídky odesílaly - a v nichž se také vracely.“ Dětství strávené v okrese Berks v Pensylvánii mělo ovlivnit prostředí, v němž se odehrává tetralogie o Králíku Angstromovi stejně jako mnoho jeho prvních románů a povídek. Updike ukončil s vynikajícím prospěchem střední školu v Shillingtonu a byl přijat s plným stipendiem na Harvard. Na univerzitě si získal proslulost jako talentovaný a plodný přispěvatel do časopisu Harvard Lampoon, jehož byl také šéfredaktorem. Anglická studia ukončil summa cum laude roku 1954. Z Harvardu zamířil na Ruskinovu školu výtvarného umění v Oxfordu, protože se chtěl stát kreslířem a karikaturistou. Po návratu do Spojených států se s rodinou přestěhoval do New Yorku, kde se stal pravidelným přispěvatelem New Yorkeru. To byl začátek jeho profesionální spisovatelské dráhy.

Updike se ještě jako student na Harvardu roku 1953 oženil s Mary E. Penningtonovou, studentkou výtvarného umění na Radcliffe College. Doprovázela ho do anglického Oxfordu, kde studoval výtvarnou akademii a kde se roku 1955 narodilo jejich první dítě. Měli spolu další tři děti: spisovatele Davida (*1957), Michaela (*1959) a Mirandu (*1960). Rozvedli se v roce 1974. Roku 1977 se Updike oženil s Marthou Ruggles Bernhardovou, s níž žil přes třicet let v Beverly Farms ve státě Massachusetts. Zemřel na rakovinu plic 27. ledna 2009 ve věku 76 let. Měl sedm vnoučat.

Updikeovu spisovatelskou dráhu a věhlas podpořilo a rozšiřovalo jeho dlouholeté spojení s časopisem New Yorker, který po celý Updikeův život publikoval jeho povídky a recenze, třebaže z redakce odešel po dvou letech. Zvlášť v letech 1930 až 1990 New Yorker oslovoval širokou a náročnou čtenářskou obec s důrazem na spisovatele, umělce a myslitele na východním pobřeží, kde také žila většina jeho čtenářů. Ovšem časopis četli lidé po celých Spojených státech včetně tak vzdálených států jako Texas a Kalifornie, kteří na něj pohlíželi jako otevřené dveře k literárním a intelektuálním zájmům nikoli pouze východních států, ale celé země. Po mnoho desetiletí byl nejpřednější publikační platformou pro americkou povídku, žánr, v němž Updike vynikal, a New Yorker publikoval kratší beletrii ještě dlouho poté, kdy se o ni mnoho dalších periodik přestalo zajímat. Do šedesátých let existovaly desítky populárních časopisů, které povídky otiskovaly. Ovšem jak časopisy přesunuly hlavní zájem na „cílené“ nebo specifické zájmy čtenářů, jež zajímaly především inzerenty, povídky šly stranou. Jak se rozsah možností publikovat rapidně zužoval, možnost publikovat v New Yorkeru nabývala na důležitosti. Updikeova povídková tvorba nalezla v New Yorkeru vítaný domov a časopis mu na oplátku poskytoval širokou a vnímavou čtenářskou obec. Updikeovy paměti naznačují, že zůstával „ve svém koutě Nové Anglie, aby zaznamenával domácí události“ soustředěný na americkou rodinu a jako spisovatel ji popisoval z mužského hlediska. Povídky ve sbírce Too Far To Go (1979) zachycují peripetie Updikeova prvního manželství; „Separating“ (1974) a „Here Come the Maples“ (1976) se týkají Updikeova rozvodu. Tyto povídky se staly základem televizního filmu rovněž nazvaného Too Far To Go, vysílaného NBC roku 1979. Roku 2003 Updike vydal Rané povídky (The Early Stories), rozsáhlou sbírku zahrnující období od poloviny padesátých let až do poloviny let sedmdesátých. Svazek má přes 800 stran, obsahuje přes sto povídek a byl nazván „bohatě epizodickým a lyrickým Bildungsromanem… v němž Updike zakresluje trajektorii od rané dospělosti, přes vysokoškolská studia po manželství, otcovství, rozluku a rozvod“. Svazek získal cenu PEN/Faulkner za beletrii roku 2004. Přes svou obsažnost však nezahrnuje několik povídek, jež se v Updikeových sbírkách z raného období dají najít.

John Updike na přednášce na počest Thomase Jeffersona (2008)

Updike se věnoval široké škále žánrů, od beletrie a poezie po eseje (vyšly v devíti svazcích). Napsal také divadelní hru Buchanan umírá (Buchanan Dying, 1974) a paměti Vědomí sebe (Self-Consciousness, 1989). V osmdesátých letech měl ve svém domě tři pracovny: v jedné psal beletrii, v další poezii a ve třetí literární a uměnovědnou kritiku. Updike získal řadu ocenění včetně dvou Pulitzerových cen, dvou Národních knižních cen (1964[1] a 1982[2]), tří Národních cen literární kritiky, Národní ceny za umění (1989), Národní ceny za humanitní vědy (2003) a Rheovy ceny za povídku. Národní nadace pro humanitní vědy si vybrala Johna Updikea roku 2008, aby přednesl výroční přednášku na počest Thomase Jeffersona, což je nejvyšší ocenění, jaké může americká vláda v humanitních oborech projevit. Updike přednesl řeč na téma „Co je amerického na americkém umění“.

Updike publikoval během své umělecké dráhy osm svazků básní, od první sbírky Vyřezávaná slepice (The Carpentered Hen, 1958) po poslední, posmrtnou sbírku Konečný bod (Endpoint, 2009). New Yorker vydal ukázky z poslední sbírky ve svém čísle z 16. března 2009. Většina Updikeova básnického díla byla zahrnuta do Sebraných básní (Collected Poems, 1993). Napsal o sobě, že „začínal jako autor lehkých veršů a pokusil se pak přenést do svých vážných či lyrických básní něco ze strohosti a jiskřivosti té lehčí formy“. Básník Thomas M. Disch podotýká, že Updike byl tak slavný romanopisec, že se jeho poezie „někdy považuje za pouhého koníčka či slabůstku“; Disch naopak viděl v Updikeově lehkých verších poezii obdařenou „epigramatickou průzračností“. Updikeova poezie je ceněna pro svou pestrost forem a témat, pro duchaplnost a přesnost a pro zpracování námětů blízkých americkým čtenářům. Britský básník Gavin Ewart chválil Updikea za metafyzickou stránku jeho básní a za jeho schopnost „ozvláštnit všednost“; tvrdí, že Updike je jedním z mála současných romanopisců schopných psát dobrou poezii. Kritik Charles McGrath četl Konečný bod nahlas a tvrdí, že v Updikeově poezii objevil „jinou, hlubší hudbu“. Zjistil, že Updikeova hra se slovy „se uhlazuje a eliduje“ a má rafinované „zvukové efekty“. Podle celkové kritické odezvy se však zdá, že literární establishment odmítá připustit, že by spisovatel mohl psát současně dobrou beletrii i dobré básně.

Jako kritik se Updike také věnoval současné literatuře i výtvarnému umění a bývá často označován za jednoho z nejlepších amerických kritiků své generace. V úvodu ke své sbírce kritických statí Posbírané kousky (Picked-up Pieces, 1975) vysvětlil své zásady literárního kritika:

1. Snaž se pochopit, čeho chtěl autor dosáhnout, a neobviňuj ho, že se mu nepodařilo, o co se nepokusil.

2. Uveď dostatek přímých citátů – alespoň jednu delší pasáž –, aby si čtenář recenze mohl vytvořit svůj vlastní dojem, zprostředkuj mu přímý zážitek.

3. Popis knihy citátem z ní, i když třeba jen jedinou větou, je lepší než neurovnané shrnutí.

4. Neusiluj o popis děje a neprozrazuj čtenáři, jak dílo končí.

5. Pokud dospěješ k závěru, že dílo je nepodařené, uveď zároveň příklad díla úspěšného, buď z autorovy tvorby, nebo odjinud. Snaž se pochopit příčinu neúspěchu. Je to určitě neúspěch jeho a nikoli tvůj?

K těmto konkrétním pěti je možné přidat ještě hůře definovatelný šestý bod, který se týká chemické čistoty v reakci mezi produktem a oceňovatelem. Nepřijímej na recenzi knihu, o níž předem víš, že se ti nebude líbit, nebo pokud bys měl recenzi psát jako přátelskou službu. Nepředstavuj si, že jsi obhájcem nějaké tradice, že máš prosazovat měřítka nějaké strany, že jsi válečníkem v ideologické bitvě, dozorcem v nápravném zařízení. Rozhodně se nikdy… nepokoušej autora „usadit“, nebo z něj učinit figurku v partii s jinými recenzenty. Recenzuj knihu, nikoli spisovatelovu pověst. Podléhej jakémukoli kouzlu, ať je silné či slabé. Je lepší chválit a sdílet, než obviňovat a zakazovat. Komunikace mezi recenzentem a jeho čtenáři je postavena na předpokladu, že existují určité možné rozkoše z četby a všechny naše rozlišovací schopnosti by se měly nachylovat tímto směrem.

Recenzoval téměř každého významnějšího spisovatele 20. století a některé autory 19. století, převážně pro New Yorker, a vždycky se snažil své recenze nějakým způsobem „oživit“. Prosazoval také mladé spisovatele a často je vlídně srovnával s vlastními literárními idoly, mezi něž patřili Vladimir Nabokov a Marcel Proust. Updikeova pochvalná recenze znamenala významný vzestup v literárních kruzích a dokonce i růst prodejů; Updikeova kladná recenze pomohla nastartovat spisovatelskou dráhu Erice Jongové a několika dalším. Záporné recenze naopak někdy vyvolávaly kontroverze, například když na podzim roku 2008 „zatratil“ román Milosrdenství (A Mercy) Toni Morrisonové.

Updikeovi se dostávalo chvály za tradiční průzračnost a hloubku literárně kritického přístupu, za to, že k literatuře přistupuje z estetického hlediska a bere ji jako svébytný obor, a také za vytrvalost, s níž se literární kritice celý život věnuje. Pokud jde o výtvarné umění, většina Updikeových recenzí vycházela v New York Review of Books; věnoval se převážně domácí umělecké scéně. Přistupoval k výtvarnému umění ze stejného estetického hlediska jako k literatuře.

Updike je považován za jednoho z největších amerických spisovatelů své generace, za posledního skutečně všestranného amerického literáta s nezměrným a dalekosáhlým vlivem na mnoho spisovatelů. Updikeův vynikající prozaický styl uznávají i kritici skeptičtí k jiným aspektům jeho děl. Zdůrazňují jeho bohatý jazyk a výstižné zachycení reality a domnívají se, že se v tomto ohledu více než vyrovná Proustovi a Nabokovovi. Jiní považují jeho uhlazený jazyk za kamufláž a zpochybňují intelektuální hloubku a závažnost témat, další zase Updikea kritizují za záporné zobrazení ženských postav a sexuálních vztahů vůbec. Převážně je však ceněn jako spisovatel, který mistrovsky ovládal mnoho žánrů, vyznačoval se pronikavým intelektem a působivým prozaickým stylem a zprostředkoval svým čtenářům realistický prožitek života v Americe s jeho radostmi, rozkošemi, smutky, frustrací i banalitou.

Králík Angstrom, hlavní postava Updikeovy románové řady, jež je převážně považována za jeho opus magnum, už vstoupil do panteonu význačných amerických literárních postav spolu s Huckleberrym Finnem, Jayem Gatsbym, Holdenem Caulfieldem a dalšími. Časopis Book sestavil roku 2002 seznam 100 nejvýraznějších beletristických postav od roku 1900, a zde se Králík objevil v první pětici.

Po Updikeově smrti získala jeho písemnou pozůstalost Houghtonova knihovna na Harvardu a pojmenovala ji Archiv Johna Updikea. Roku 2009 byla také skupinou literárních vědců založena Společnost Johna Updikea, jež má „probouzet a rozvíjet čtenářský zájem o dílo a život Johna Updikea, propagovat literaturu Updikem napsanou, pěstovat a povzbuzovat literárněkritickou odezvu Updikeova literárního odkazu.“ Společnost Johna Updikea se věnuje vydávání kritických statí o autorovi v časopisu The John Updike Review a pořádá každý druhý rok konferenci o jeho díle.

Britský spisovatel Ian McEwan v lednu 2009 o Updikeovi napsal, že „jeho zápletky a vtipné postřehy byly místy až shakespearovské“ a že Updikeova smrt představuje konec zlaté éry amerického románu, již představovala druhá polovina 20. století. McEwan dospěl k závěru, že tetralogie o Králíkovi je Updikeovo „nezapomenutelné mistrovské dílo“.

New Yorker v téže době otiskl úvahu Adama Gropnika nad autorovým celoživotním spojením s tímto časopisem a nazval jej „jedním z největších moderních spisovatelů, od doby Henryho Jamese prvním americkým spisovatelem, jenž dokázal s úplností vyjádřit sám sebe, mužem, který prolomil prokletí neúplnosti, jež pronásledovalo americké písemnictví“.

Spisovatel Philip Roth, považovaný za jednoho z hlavních Updikeových literárních rivalů, napsal, že „John Updike je největší spisovatel naší doby, jeho recenze a eseje jsou stejně brilantní jako jeho romány a povídky. Zůstane pro nás stejně významným národním pokladem jako Nathaniel Hawthorne, jeho předchůdce z 19. století.“

Významný kritik James Wood nazval Updikea „tvůrcem nesmírně krásné prózy, ovšem prózy, která vyvolává otázku, zda krása opravdu stačí a zda krása pokaždé sděluje všechno, co má romanopisec sdělit“. V recenzi Updikeových Doteků lásky (Licks of Love, 2001) Wood podotýká, že Updikeova próza „obtáčí věci velice pěknými stužkami“, ale přesto se v jeho díle často objevuje „tvrdý, drsný, primitivní, misogynský pohled na svět“. Wood současně kritizuje i chválí Updikeův jazyk za to, že se „esejisticky nadnáší; jazyk se zvedá na pěkné hydraulice a vznáší se lehce nad tématy, obecně je poněkud příliš dokonalý a poněkud příliš abstraktní“. Píše, že Updike je schopen napsat „dokonalou větu“ a zjišťuje, že Updikeův jedinečný styl charakterizuje „jemná odtažitost“ věty. Krása Updikeova jazyka a jeho víra v moc tohoto jazyka se podle Wooda vznáší nad skutečností.

V přímém kontrastu k Woodovu hodnocení oxfordský kritik Thomas Karshan tvrdí, že Updike je „hluboce intelektuální“ autor a že jeho styl odráží jeho „způsob myšlení“, není to pouze „sestava líbezných kudrlinek“. Karshan nazývá Updikea dědicem „tradiční role epického spisovatele“. Odmítá Woodovu kritiku Updikeovy údajné přestylizovanosti a hodnotí Updikeův jazyk jako přesvědčivě naturalistický.

Harold Bloom kdysi nazval Updikea „nepříliš pozoruhodným romanopiscem s pozoruhodným stylem. Krásným a působivým… Specializuje se na přístupnější rozkoše.“

Robert B. Silvers, redaktor New York Review of Books, prohlásil, že Updike je „jedním z nejelegantnějších spisovatelů své generace a má vytříbený nestranný postřeh“.

V listopadu 2008 udělili redaktoři britského časopisu Literary Review Updikeovi svou vlastní Cenu za celoživotní ztvárnění špatného sexu v beletrii, která oceňuje „obhroublé, nevkusné či směšné sexuální pasáže v moderní literatuře“.

Ústředními tématy Updikeova díla jsou náboženství, sex, Amerika a smrt. Často je kombinuje, s oblibou v prostředí „amerického maloměsta a protestantské střední vrstvy“, o níž kdysi prohlásil: „Mám rád středy. Právě uprostřed do sebe narážejí extrémy a neklidně tu vládne mnohoznačnost.“ Úpadek náboženské víry v Americe je například zachycen v románu V kráse lilií (1996) paralelně s historií filmu, a Harry Angstrom v Králíku, utíkej (1960) diskutuje o mužském sebevědomí s manželkou svého přítele reverenda Jacka Ecclese poté, co si vyslechli v kostele reverendovo kázání. Kritici si často všímají, že Updike naplňuje i jazyk samotný jakousi vírou a že tato tendence budovat narativ přesahující mnoho let a knih – série knih o Králíkovi, série knih o Henrym Bechovi, o Eastwicku, o rodině Mapleových – představuje víru v moc příběhu a jazyka, jež přesahuje vše ostatní. Updikeovy romány často fungují jako dialektické teologické debaty mezi románem samotným a čtenářem, kdy román prostoupený určitým náboženským přesvědčením má svým příběhem vyprovokovat čtenáře k určitému závěru.

Nesporně dominantní téma je u Updikea intimita a mužské vnímání sexu. Žádný americký autor dosud nezachytil sensitivitu svého hrdiny do tak intimních detailů, v takové hloubce a šíři, a v takovém časovém rozpětí. Tetralogie o Králíkovi zachycuje v kostce i sexuální uvolňování v Americe. V prvním románu orální sex, v druhém sex černocha s nezletilou běloškou, jemuž Králík pasivně přihlíží, ve třetím výměnu manželek a ve čtvrtém incest s vlastní snachou. Zároveň je nepopiratelné, že u Updikea je sex bořivou sílou rozkládající rodinné vztahy. Sexuální neukojenost je v Králíku, utíkej bezprostřední příčinou smrti novorozené dcery. Ve Dvojicích jsou posléze sexuální vztahy příčinou rozpadu několika manželství, závěru románu je požárem zničen i místní kostel. V románu Vesnice manželka rozrušená odhalením manželovy nevěry zahyne při autonehodě. V Gertrudě a Claudiovi je Claudiova sexuální protřelost příčinou zániku královského rodu.

Updikeovo dílo lze rovněž považovat za kroniku společenských a emocionálních dějin Ameriky. Už na prvních stránkách románu Králíku, utíkej autor zachycuje v širokém záběru například současnou populární hudbu, když Harry ujíždí nocí a poslouchá v rádiu písničku za písničkou. Updike je zcela ojedinělý ve svém úsilí zachytit dobu, společenskou atmosféru, kulturu a každodenní život do nejmenších detailů. Každý román je přesně zasazen do určité doby. Ve Dvojicích je zavražděn John Kennedy. Na počátku románu Králík se vrací se první američtí astronauté procházejí po měsíci. V závěru románu Králík je bohatý sedí Harry nad starými ročníky Playboye a poskytuje autorovi příležitost popsat vývoj zobrazení ženského těla od relativně cudných záběrů v padesátých letech po detailní odhalení „rozcapeného bobra“ o dvacet let později. Román Králík odpočívá sice odráží proměnu světa v roce 1989, ale nejpůsobivější je monolog japonského zástupce Toyoty, popisující tehdejší úpadek Ameriky (ve srovnání s Japonskem). Román Vesnice je další obdobnou kronikou společenských dějin Ameriky dovedenou až do počátku 21. století.

Je možné, že následující generace nebudou číst Updikeovy romány a povídky jako milostná dramata, ale spíš jako sociální dějiny země, jako záznam toho, jak a čím žili jejich prarodiče.