Joe Orton

Orton se narodil v Causeway Lane Maternity Hospital, Leicester, Williamu A. Ortonovi a jeho ženě Elsie M. Orton (rozená Bentley). William pracoval pro Leicester County Borough Council jako zahradník a Elsie pracovala v místním obuvnickém průmyslu. Onemocněla ale tuberkulózou a musela práce zanechat. Když byly Joemu dva roky, přestěhovali se z 261 Avenue Road, Clarendon Park, Leicester, do Saffron Lane. Joe měl mladšího bratra Douglase a dvě mladší sestry Marilyn a Leonie. Rodinný život ale nebyl idylický, matka byla přísná a děti bila, otec se k dětem choval odtažitě.

Navštěvoval základní školu Marriot Road Primary School, trpěl ale astmatem, a nepodařilo se mu složit závěrečnou zkoušku (eleven-plus exam). V letech 1945–1947 absolvoval sekretářský kurz na Clark College v Leicesteru. Pracoval jako pomocný úředník na 3 libry týdně.

Přibližně v roce 1949 se začal zajímat o vystupování v divadle a působil v řadě různých divadelních společností, včetně prestižní Leicester Dramatic Society. Během práce na amatérských inscenací se také rozhodl zlepšit svůj vzhled. Absolvoval kurzy kulturistiky, navštěvoval lekce výslovnosti. Snažil se se také napravit nedostatek svého vzdělání. V listopadu 1950 se ucházel o stipendium na Royal Academy of Dramatic Art (RADA). Byl přijat, a odešel z East Midlands do Londýna. Ze zdravotních důvodů ale studium zahájil až v květnu 1951.

Na akademii se setkal s Kennethem Halliwellem a v červnu 1951 se spolu s dalšími dvěma studenty přestěhovali do bytu ve West Hampstead. Halliwell byl o sedm let starší než Orton a měl nekonformní názory. Díky značnému dědictví byl nezávislý i finančně. Rychle si vytvořili silný vztah a stali milenci.

Po absolvování akademie Orton i Halliwell odešli pracovat do regionálních divadelních souborů: Orton strávil čtyři měsíce v Ipswich jako asistent jevištního manažera; Halliwell působil v Llandudno ve Walesu. Oba se vrátil do Londýna a začal psát spolu. Spolupracovali na řadě nepublikovaných románů (často imitovali Ronalda Firbanka), díla ale byla bez šance na publikování. Když bylo jejich dílo Poslední dny Sodomy, do kterého vkládali velké naděje, v roce 1957 zamítnuto, začali pracovat každý sám.[1] Orton napsal v roce 1959 svůj poslední román, The Vision of Gombold Proval (posmrtně publikovány jako Od hlavy k patě). Z těchto rukopisů později čerpal náměty pro svůj vlastní jevištní styl.

Kvůli pocitu „zvláštnosti“ Orton a Halliwell dlouho odmítali pracovat. Záhy ale vyčerpali Halliwellovo dědictví (a podporu v nezaměstnanosti) a byli nuceni vést asketický život, když měli pouze 5 liber na týden. Od roku 1957 do roku 1959 pracovali v továrně na cukrovinky aby získali peníze na nový byt. V roce 1959 se přestěhovali do malého bytu na 25 Noel Road v Islingtonu.

Nedostatek vážné práce je vedl k tomu, že se bavili různými žerty a mystifikacemi. Orton vytvořil své alter ego jménem Edna Welthorpe, postarší snobskou dámu se zájmem o divadlo, kterou později využil a zapojil ji prostřednictvím fiktivních pohoršených dopisů novinám do diskusí nad svými hrami. Orton si její jméno vybral jako narážku na postavu „tety Edny“ z díla Terence Rattigana.

Od ledna 1959 začali tajně brát knihy z několika místních veřejných knihoven a měnit jejich obaly nebo upoutávky na přebalech za provokativní koláže a obscénní texty. Poté knihy vraceli zpět do polic. Například svazek básní Johna Betjemana byl vrácen do knihovny s novým přebalem, na kterém byla fotografie téměř nahého, silně potetovaného muže středního věku.[2] Těmito kolážemi si také vyzdobili svůj byt. V květnu 1962 byli odhaleni a stíháni. Byli shledáni vinnými v pěti bodech obžaloby za krádeže a poškození více než 70 knih, a byl odsouzen do vězení na šest měsíců (rozsudek ze září 1962) a pokutu £262. Incident byl zaznamenán v deníku Daily Mirror pod titulkem „Gorilla in the Roses“.

Orton a Halliwell cítili, že trest byl nepřiměřeně přísný, protože byli homosexuálové.[3] Nicméně, vězení byl pro Ortona zásadní formativní zážitek. Izolace od svého partnera mu umožnila vymanit se kreativně z jeho vlivu, ujasnil si také, co považuje za korupci, upjatost a dvojí morálku údajně liberální země. Vyjádřil to slovy: „To ovlivnilo můj postoj vůči společnosti. Předtím jsem si byl nejasně vědom, že někde je něco shnilého. Ve vězení to ale najednou bylo jasné. Společnost, ta stará děvka, zvedla svoje sukně a ten zápach byl dost odporný… Vězení mi ale přineslo potřebný klid a svobodu, najednou jsem nebyl nikým ovlivňován a začalo to fungovat.“[4]

Obaly knih, které Orton a Halliwell upravili, jsou uloženy ve sbírkách Islington Local History Centre. Některé jsou vystaveny v Islingtonském museu.[5]

Sbírka knižních obálek je k dispozici on-line.[6]

Dne 9. srpna 1967 Kenneth Halliwell ubil 34letého Ortona k smrti devíti údery kladivem do hlavy v jejich domě na 25 Noel Road, Islington, London. Poté spáchal sebevraždu předávkováním barbituráty.

Noviny The Sunday Times zveřejnily ve svém vydání z 22. listopadu 1970 svědectví Petera Nolana, kterému se Orton čtyři dny před vraždou svěřil, že má nového přítele a chce svůj vztah s Halliwellem ukončit, ale nevěděl, jak na to. Halliwell se cítil stále více ohrožen a izolován Ortonovým úspěchem a svůj stav řešil antidepresivy a barbituráty.

Těla byla objevena následující ráno, když řidič přijel pro Ortona, aby jej odvezl na setkání s režisérem Richardem Lesterem, kde měli diskutovat připravovaný film Up Against It. Halliwell zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém napsal: „Pochopíte, pokud si přečtete jeho deníky. KH P. S. Hlavně zápisky novějšího data.“[9] Ortonovy deníky byly později publikovány.

Orton byl zpopelněn v krematoriu Golders Green, za zvuku písně Beatles A Day in the Life.[9][10] Harold Pinter přednesl smuteční řeč. Podle pamětí Dennise Dewsnapa, What's Sex Got To Do With It (Co s tím má sex společného?, The Syden Press, 2004), Ortonova sestra po kremaci smíchala Ortonův a Halliwellův popel takže byli pohřbeni spolu. Přitom řekla: „Myslím, že možná je v jedné urně trochu více Joea a v druhé více Kennetha.“ Peggy Ramsay to údajně komentovala slovy: „No tak, drahoušku, je to jen gesto, žádný recept.“

Ortonova urna leží v části 3-C hřbitova Garden of Remembrance na Golders Green. Hrob není označen žádným pomníkem.[11]

V roce 1978 vyšel Otrtonův životopis od Johna Lahran pod názvem Prick Up Your Ears. V roce 1987 byl natočen stejnojmenný životopisný film, který režíroval Stephen Frears (česky Nastražte uši). Ortona hrál Gary Oldman a Halliwella Alfred Molina. Postavu Peggy Ramsay hrála Vanessa Redgrave.

Carlos Be napsal hru o posledních dnech Ortona a Halliwella Noel Road 25: A Genius Like Us, hra byla poprvé provedena v roce 2001.[12][13] V roce 2012 byla uvedena i v New Yorku.[14]

V roce 2006 natočila BBC film Kenneth Williams: Fantabulosa!, v hlavní roli Michael Sheen jako Kenneth Williams, Joe Ortona hrál herec Kenny Doughty.

Existují dvě archivní Ortonovy nahrávky: krátký rozhlasový rozhovor na stanici BBC, který byl odvysílán v srpnu 1967 a video v Britském Filmovém Institutu z Ortonova vystoupení v televizní show Eamonna Andrewse, které bylo vysíláno 23. dubna 1967[15].

• Fred and Madge (psáno 1959, publikováno 2001)
• The Visitors (psáno 1961, publikováno 2001)
• The Ruffian on the Stair (Lotr na schodech, poprvé uvedeno 1964) rozhlasová hra
• Entertaining Mr Sloane (Jak se bavil pan Sloane[p 1], poprvé uvedeno 1964)
• Loot (Lup, do češtiny překládáno též pod názvem Kořist[16] poprvé uvedeno 1965)
• The Erpingham Camp (poprvé uvedeno 1966)
• The Good and Faithful Servant (poprvé uvedeno 1967)
• Funeral Games (Pohřební hrátky, poprvé uvedeno 1968)
• What the Butler Saw (Klíčovou dírkou, poprvé uvedeno 1969)
• Up Against It (nerealizovaný filmový scénář)

• Head to Toe (vydáno 1971)
• Between Us Girls (vydáno 2001)
• Lord Cucumber and The Boy Hairdresser (spoluautor Kenneth Halliwell) (vydáno 1999)