Jitrocel kopinatý

Pro jitrocel kopinatý existuje řada lidových názvů jako jitrocín, hítrocíl, celníček, celdoň, babka, hojílek, myší ocas, myší ouško, ranocel[4], volský jazyk,[5] beraní jazyk, psí jazyk, olověný jazyk a svalník.

Stvoly vyrůstající nad růžice listů jitrocelu kopinatého

Jitrocel kopinatý je přibližně 7–30 cm,[3] řidčeji až 60 cm[6] vysoká vytrvalá bylina s krátkým a zpravidla větveným oddenkem.[7] Listy jsou uspořádány většinou do několika přízemních růžic, jsou vystoupavé až vzpřímené, asi 10–25, zřídka až 40 cm dlouhé[6] a asi 0,5–3 (zřídka až 4,5) cm široké,[7] jednoduché, na bázi se znenáhla zužují v řapík.[7] Čepel je na vrcholu špičatá, celokrajná a nebo oddáleně zubatá. Listem prochází 3–5 (řidčeji až 7) souběžně uspořádaných žil. Žíly jsou více viditelné ze spodní strany listu.[4] Z růžice vyrůstají i podélně pětihranné stvoly,[4] které jsou většinou přímé až obloukovitě prohnuté. Stvoly jsou typicky delší než listy. Zakončené jsou kulovitými až válcovitými klasy o délce 1–3 (řidčeji až 5) cm.[7][8] Za plodu se klas prodlužuje, někdy až na 12 cm.[7] Klasy obsahují tmavé drobné květy s bělavými až hnědými (vzácně až černými) suchomázdřitými listeny.[4] Literatura uvádí, že jitrocel kopinatý kvete v Česku od května do září[5] či října.[9] Jitrocel kvete až do příchodu mrazů a začíná kvést, když začnou delší dny. Rostliny mohou kvést již první rok, ale z výzkumů vyplývá, že jitrocel začíná kvést až po dosažení určité velikosti listové růžice.[10]

Čtyřčetné květy jsou oboupohlavné a jsou srostloplátečné.[5] Kališní cípy jsou 3–3,5 mm dlouhé, přední vysoko srostlé, zadní volné.[7] Z drobné čtyřcípé koruny, která je dole srostlá v korunní trubku a je světle hnědavé barvy, vyčnívají čtyři nápadné tyčinky, které mají dlouhé bělavé nitky a bělavé až žluté prašníky.[7][8] Jitrocel je opylován větrem, ale k rostlině zalétává i hmyz kvůli pylu.[10] Po odkvětu vznikají plody v podobě vejčitých tobolek,[2] které obsahují dvě velká leskle hnědá semena.[5] Ta jsou většinou asi 2,5 mm dlouhá a 1,3 mm široká.[11] Průměrná rostlina vyprodukuje okolo 2500 semínek, ale na velké rostlině může dozrát až 10 000 semínek za rok. Pokud ale jitrocel roste v oblasti chudé na živiny, semínek vznikne jen mezi 35 až přibližně 260. Některá semínka se uvolňují hned po uzrání, jiná zůstávají v klasu až do doby, než odumře a dopadne na povrch.[10] Počet chromozómů je 2n=12.[7]

Semena mohou začít klíčit již na podzim, což vede ke vzniku rané generace na jaře příštího roku. Obvykle ale klíčení probíhá mezi lednem až dubnem v tmavém prostředí půdy, asi 5 mm pod povrchem.[10] Semena jsou schopna přežít 10–12 let, když jsou uskladněna v suchu, ale v půdě mohou přežít 50–60 let.[10] Rostlinu zásobuje živinami rozsáhlý svazčitý kořenový systém.[4][10]

V některých případech se může jitrocel kopinatý dožít až 12 let, během kterých se může rozmnožovat jak semeny (generativní rozmnožování), tak i vegetativně, kdy nová rostlina vyroste z fragmentů kořenů či oddenku.[10]

Květenství jitrocele

Jitrocel kopinatý obsahuje převážně v listech slizové látky, kyselinu křemičitou, kyselinu citronovou a až 2 %[5] glykosidu aukubinu, dále pak enzymy invertin a emulsin.[4] Vyjma toho jsou v listech taktéž obsaženy třísloviny, vitamín C, hořčiny, draselné soli,[5] zinek, kumariny a fenylethanoidy.

Právě přítomnost slizových látek způsobuje, že jitrocel kopinatý působí pozitivně proti kašli, jelikož tyto látky mají ochranné a sekretolytické účinky a současně zklidňují podrážděný krk.

Jitrocel kopinatý se vyskytuje především v oblastech, kde se nachází mírně vlhká, hlinito-písčitá až středně těžká půda[1] s neutrální až zásaditou reakcí.[2] Hojně roste na místech osídlených travními společenstvy jako jsou louky, meze, pastviny, výslunné stráně, v trávnících, úhorech, podél komunikací, v parcích a příležitostně i jako plevel na polích.[2] Protože snáší i suchá místa a fyzické poškození (sešlap), jedná se o poměrně odolnou rostlinu. Rostlinám jitrocele kopinatého ale nesvědčí podmáčená stanoviště.[10] Ve střední Evropě ho najdeme nejčastěji ve společenstvech pastvin svazu Cynosurion, mezofilních luk svazu Arrhenatherion či některých typech suchých trávníků svazu Bromion erecti[7] či ruderálních společenstev, např. svazů Coronopodo-Polygonion arenastri, Saginion procumbentis, Malvion neglectae, Dauco carotae-Melilotion atd.[12]

Jitrocel má široké rozšíření. Původně se jednalo o druh rostoucí na území Eurasie, jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy včetně Islandu, v Asii sahá na východ až po Kazachstán a západní Himálaj, dále roste i v jižnější Asii od Středomoří a Malé Asie po Pákistán, přesahuje i do nejsevernější Afriky a na ostrovy jako Madeira, Kanárské ostrovy a Azory.[7][13] Postupně se rozšířil různě po celém světě[4] společně s kolonizátory z Evropy. Například rozšíření jitrocele v Severní Americe probíhalo tak, že kolonizátoři nevědomky přenášeli jeho semena na botách. Proto indiáni nazývali jitrocel „stopa bílého muže“.[4] Dnes je rozšířen i v jiných oblastech světa, jako v Japonsku, v Austrálii, na Novém Zélandu[11][13] či na Madagaskaru.[14]

Dříve se jitrocel pouze sbíral jako planá rostlina rostoucí na polích či loukách, v současnosti jeho spotřeba pro farmaceutické účely narostla, takže je pěstován.

Samotný jitrocel kopinatý je požírán ovcemi a dalšími hospodářskými a lesními zvířaty (které ale mají s jeho konzumací problémy, jelikož roste při zemi), a proto byl v některých částech světa zařazen do travní směsi pro pěstované trávníky jako zdravá potrava pro ovce a další. Jeho konzumace zvířaty zlepšuje jejich zdraví a vlastnosti mléka, jelikož obsahuje sodík, draslík, kobalt a měď.[10] Semena jitrocelu se využívají jako krmení pro chovné druhy ptactva.[4]

Kořenový systém jitrocelu

Zpracování

Detail květu, který se doporučuje při přípravě účinné drogy odstranit již během sbírání

Pro získání účinné drogy je potřeba nasbírat listy mezi květnem až srpnem a poté usušit. Květní stvoly se před sušením musí odstranit. Samotné sušení listů jitrocele je složité, protože sebrané listy jsou náchylné k zčernání a znehodnocení účinné drogy, jelikož dojde k hydrolytickému rozkladu glykosidu aukubinu.[5] Z toho důvodu se nedoporučuje sbírat listy polámané či zapařené. Pokud jsou listy správně usušené, měly by být lámavé a mít hnědozelenou až olivovou barvu. Pro správné sušení se doporučuje sušit ve vrstvách o maximální tloušťce 5 cm ve stínu, ale dá se předsušit i na slunci. Při sušení za umělé teploty se doporučuje sušit o teplotě do 40 °C[5] (jiný zdroj uvádí 50 °C[16]). Droga má mírně nahořklou svíravou chuť a je bez zápachu. Účinná látka je náchylná ke kontaminaci a zničení, a tak je potřeba vyvarovat se nevhodného skladování.[5]

Další možností zpracování je výroba sirupu z čerstvých pokrájených listů a cukru.[17][18]