Jidáš Iškariotský

Jidáš Iškariotský, (hebrejsky יהודה איש־קריות, Jehuda iš Karijot, doslova Jehuda (, muž) z Karijot) je biblická novozákonní postava. Šlo o jednoho z 12 původních apoštolů Ježíše Krista, který svého mistra zradil a umožnil jeho zatčení. V biblických textech je líčen jako záporná postava, poněkud jiný pohled mají gnostické apokryfy, z nichž nejznámější je Evangelium podle Jidáše.

Jidáš Iškariotský
Jidáš zrazuje Ježíše Krista polibkem. (Giotto di Bondone)
NarozeníJudea
Úmrtí30
Jeruzalém
Příčina úmrtíoběšení a traumatické poranění mozku
NárodnostŽidé
Nábož. vyznáníjudaismus
křesťanství
Funkceapoštol
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jméno

Jméno Jidáš odpovídá jménu Juda. Pro odlišení od Judy bratra Jakuba se používá přídomek Iškariotský. Kralická bible používá jméno Judas Iškariotský. V řeckém originálním textu zní jeho jméno Ἰούδας Ἰσκαριώτης.[1]

Existuje několik výkladů jeho původu. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako „muž z Keriót“ hebrejsky iš Kariot, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v bibli.[2][3] Kritiky tohoto výkladu je však poukazováno na to, že všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje a Jidáš by jediný byl z Judeje. Jiní jej interpretují jako variaci výrazu „sikario“ jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: „Ten, který ho měl zradit“.

V křesťanství

Označení v evangeliích

Označení „ten, který ho měl zradit“ se vyskytuje dvakrát v Janově evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry[4] a potom během pomazání v Betánii.[5] Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají „Ten, který ho chtěl zradit“ – během poslední večeře po oznámení zrady[6] a po Ježíšově uvěznění.[7][8] Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak jak to říká Marek[9], Matouš[10] a Lukáš[11] mají rovnocenné výrazy. V každém případě je opakovaně jmenován „jedním z Dvanácti“.[12][13][4] nebo „z počtu Dvanácti“.[14] Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: „jeden z vás“.[15][16][17][18] A Petr o něm řekne, že „se počítal k nám a měl účast na této naší službě“.[19]

Teologické otázky

V historii biblického výkladu se objevují různé vykladačské problémy:

Jak je možné, že si Ježíš vyvolil tohoto člověka? Ježíš věděl od počátku, že v Jidášově životě jsou nějaká nebezpečí, že může udělat nesprávná rozhodnutí.[zdroj?!] Jidáš se staral o peníze (Jan 12, 6b; 13, 29a) a v Janově evangeliu je označen také za zloděje (Jan 12, 6a). Tajemství volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ (Mt 26, 24). Ještě hutnějším se pak stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši hnulo svědomí a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev“ (Mt 27, 3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27, 5).

Druhá otázka se týká jeho jednání: Proč Ježíše zradil? Tato otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, že Ježíš nezařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (Jan 13, 2); podobně píše Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22, 3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který podlehl pokušení Zlého.

Existuje ještě jeden, naprosto odlišný výklad: Jidáš zradil Ježíše na jeho vlastní žádost. Ježíš sám se zabít nemohl, protože to odporovalo jeho učení a ani nemohl udělat cokoli, co by se jako sebevražda dalo vykládat. Přesto se ale oběť přinést chtěl. Proto požádá jednoho ze svých učedníků. A Jídáš to udělá, ačkoliv ví, že bude zatracen, učiní oběť jiného druhu. Ale jeho oběť je pro stoupence učení i pro člověka příliš těžká a on ji (na rozdíl od Božího syna) neunese.[zdroj?]

Jeho zrada zůstává v každém případě tajemstvím.

Kritika

Stejně tajemnou zůstává i jeho postava, kolem které existuje mnoho smyšlenek a teorií. Nejextrémnější z nich postulují názor, že nikdy neexistoval a že do evangelijního příběhu byl zařazen z „dramaturgických“ důvodů (John Shelby Spong), případně jako pokus svést vinu za ukřižování Ježíše na židy v době, kdy raná církev už nepodnikala misii mezi vyznavači judaismu, a naopak se snažila usmířit si římskou moc (Pinchas Lapide). Nepřímým důkazem toho, že Jidáš je pozdějším dodatkem, je podle nich úplná nepřítomnost postavy Jidáše v nejstarších dokumentech Nového zákona (Pavlových listech sepsaných v letech 40–60 po Kr.). Naopak v evangeliích se Jidáš objevuje – čím mladší to které evangelium je, tím více podrobností o Jidášově zradě dodává.[20]

Postava Jidáše se ve středověké Evropě stala ztělesněním všech židů a příběh Jidášovy zrady se stal jedním ze zdrojů křesťanského antijudaismu. Právě z řad mnoha katolických a protestantských historiků (např. William Klassen) vzešel pokus přehodnotit Jidášovu postavu.[21]

Umění a tradice

Dante Alighieri ve své Božské komedii umístil Jidáše na absolutně nejhorší místo v pekle - do tlamy samotného Lucifera.

Ve východních Čechách se místy dochoval velikonoční zvyk Vodění Jidáše.[22] Stejný zvyk existuje také v polském Pruchniku.

Odkazy

Reference
  1. http://greekbible.com/index.php
  2. Joz 15, 25 (Kral, ČEP)
  3. Am 2, 2 (Kral, ČEP)
  4. Jan 6, 71 (Kral, ČEP)
  5. Jan 12, 4 (Kral, ČEP)
  6. Mt 26, 25 (Kral, ČEP)
  7. Mt 26, 46–48 (Kral, ČEP)
  8. Jan 18, 2–5 (Kral, ČEP)
  9. Mk 3, 19 (Kral, ČEP)
  10. Mt 10, 4 (Kral, ČEP)
  11. Lk 6, 16 (Kral, ČEP)
  12. Mt 26, 14–47 (Kral, ČEP)
  13. Mk 14, 10–20 (Kral, ČEP)
  14. Lk 22, 3 (Kral, ČEP)
  15. Mt 26, 21 (Kral, ČEP)
  16. Mk 14, 18 (Kral, ČEP)
  17. Jan 6, 70 (Kral, ČEP)
  18. Jan 13, 71 (Kral, ČEP)
  19. Sk 1, 17 (Kral, ČEP)
  20. Jan Firgenland: Jidáš – příběh zrádce
  21. William Klassen: Judas – Betrayer or Friend of Jesus?. ca.geocities.com [online]. [cit. 25-07-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 25-07-2009.
  22. https://vova.pomortzeff.com/jidas

Literatura
  • Pinchas Lapide: Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí, Brno 1995
  • Jacobus de Voragine: Legenda aurea, Vyšehrad Praha 1998
  • Gerhard Kroll: Po stopách Ježíšových, Karmelitánské nakladatelství 2002
  • Rudolf Ströbinger: Hosté poslední večeře: Osudy 12 apoštolů Brno 1997
  • Karol Sidon: Evangelium podle Josefa Flavia. 1991
  • Jan Fingerland: Jidáš – příběh zrádce, Teologie&Společnost 1/2005
  • R. Niemann et al.: Kdo jsi, Jidáši? Návrat domů, Praha 2004. ISBN 80-7255-102-7

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.