Jiří Kubička

Narodil se v ještě samostatném Braníku, dětství prožil na Smíchově, kde absolvoval základní školu a gymnázium v Husově ulici maturitou v roce 1932. Následně nastoupil na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, studium však dočasně přerušil a pracoval jako sportovní instruktor. Obnovené studium nemohl dokončit z důvodu uzavření českých vysokých škol německými okupanty. Během okupace pracoval jako vedoucí fyzioterapeut dětského oddělení léčebných lázní Elektrických podniků v Praze 7. V návaznosti na květnové osvobození v roce 1945 působil krátce v nemocnici pro navrátilce z koncentračních táborů, dokončil studium medicíny a 7. září 1945 byl promován doktorem všeobecného lékařství.[1] Měl manželku Zdenu a dcery Ivanu, Libuši a Janu.[2][3]

Do začátku roku 1946 působil v Masarykově vojenské nemocnici v Praze v rámci zkrácené vojenské služby, krátce na interně nemocnice v Ústí nad Labem. Na pozvání MUDr. Josefa Herinka nastoupil k 1. dubnu 1946 jako druhý sekundář na internu nemocnice v Trutnově, kde setrval do konce roku 1948 (během této éry byl na šest týdnů vyslán jako lékař československé reemigrační komise do Oradea Mare v Rumunsku). Poté se přestěhoval do Prahy. Měsíc působil v nemocnici v Motole a čtyři a půl roku na Bulovce v interním, revmatologickém a fyziatrickém oddělení prof. dr. Přerovského. Ten kromě oddělení vedl i nemocnici, takže zde Jiří Kubička zastával i četné další funkce (výuka mediků, přednášky, lékařská konzilia, vizity, fyzikální léčba aj.).[1]

1. dubna 1952 nastoupil jako primář tehdejších Státních lázní v Třeboni. 1. ledna 1954 byl jmenován jejich ředitelem a později i ředitelem spojených jihočeských lázních, čímž se pod jeho gesci dostaly i lázně Vráž u Písku a Bechyně) a revmatologem Jihočeského kraje. Lázně v Třeboni od základů přebudoval, rozšířil a pod jeho vedením se z nich stalo celostátně uznávané revmatologické pracoviště. Za tyto dlouholeté zásluhy mu byl roku 1967 udělen titul Zasloužilý lékař.[1]

Pro svůj postoj k "srpnu 1968" (okupaci) musel odejít v lednu roku 1972 jako sekundář do Vráže u Písku a v květnu 1973 se stal obvodním lékařem v Protivíně. V prosinci 1978 odešel na penzi, ale i poté fungoval až do roku 1984 jako okresní revmatolog v Písku.[1]

Začátky zájmu o houby se vážou k září 1938, kdy se jako medik nasazený k civilní protiletecké obraně setkal s o něco mladším medikem Josefem Herinkem. Ten se již mykologii věnoval a Kubičku k ní přivedl. Vstoupil do kroužku houbařů při Klubu československých turistů, na jehož vycházkách získával materiál k dalšímu studiu. V Posázaví objevil několik druhů nových pro Čechy případně Československo, například Mycena strobilicola, Crepidotus kubickae nebo Psilocybe bohemica.

Kombinace lékařské praxe a mykologických znalosti ho předurčila jakožto konzultanta pražských nemocnic u případů otrav houbami. V oboru mykotoxikologie vydal (nebo spoluvydal) čtyřicet odborných prací zaměřených na správné určení jedovatých druhů i léčbu samotných otrav. Společně s J. Herinkem vyvinuli metodu léčby (do té doby téměř beznadějných) otrav muchomůrkou zelenou, která zakládala na podání kyseliny thioktové (jejíž použití navrhl Herink a dávkování Kubička).[1] Kubička v praxi využíval tuto terapii rozšířenou o odstranění toxinů z krevního řečiště použitím vhodné metody (např. forsírovaná diuréza, peritoneální dialýza, hemoperfúze), odstranění toxických zbytků houby z trávicího traktu pomocí výplachů žaludku a střev, eliminaci škodlivých bakterií zmnožených v poškozeném trávicím traktu použitím antibiotik a podporu organizmu přídavkem vitamínu C do infúzí.[4] Dále ji rozvíjeli MUDr. J. Dudová a MUDr. J. Veselský. Za novou metodu léčení otravy muchomůrkou zelenou byli roku 1968 J. Kubička a M. Svrček oceněni státním vyznamenáním Za vynikající práci.[1]

Za 46 let zveřejnil přes 170 prací (krátké články, odborné práce, knihy). Sběry J. Kubičky jsou uloženy v herbáři Národního muzea v Praze (PRM) a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích (CB). Byl odměněn čestným členstvím v Československé vědecké společnosti pro mykologii, čestným členstvím v Československé mykologické společnosti, stal se nositelem odznaku Zlatý Cantharellus, titulu Zasloužilý lékař a vyznamenání Za vynikající práci.[1]

Na cestě ze schůze výboru mykotoxikologické komise ČSVSM v Praze dne 9. ledna 1985 nečekaně zemřel na autobusovém nádraží Florenc na zástavu srdce.[1]