Jevgenij Něstěrenko

Narodil se v Moskvě v rodině vojáka. S operou se seznámil z gramodesek, první celé operní představení viděl až v roce 1949, kdy se rodina přestěhovala do Čeljabinsku.[2] Vystudoval nejprve Leningradský inženýrsko-stavební institut (měl se po otci stát vojenským inženýrem[2]), ale už v té době začal brát soukromé hodiny od Marije Matvějevové. V roce 1965 ukončil studia na Leningradské konzervatoři Nikolaje Rimského-Korsakova (jeho spolužačkou byla např. Jelena Obrazcovová). V roce 1970 získal první cenu na IV. mezinárodní soutěži Petra Iljiče Čajkovského.

Již za studií na konzervatoři debutoval v roce 1962 jako kníže Gremin v Čajkovského Jevgeniji Oněginovi na scéně Malého operního divadla,[3] kde se pak stal sólistou (1963 až 1967), dále působil jako sólista Kirovova leningradského divadla opery a baletu a od roku 1971 až do roku 2002 byl sólistou ve Velkém divadle v Moskvě. Mimo to ale hostoval na nejpřednějších světových scénách včetně La Scaly (debut jako Boris Godunov 1975), Metropolitní opery v New Yorku, Royal Opera House v Londýně atd.

Vynikal v ruských operách (mj. Čajkovskij: René v Jolantě, Gremin v Jevgeniji Oněginovi, Musorgskij: Boris Godunov, Dosifej a Igor Chovanskij v Chovanštině, Prokofjev: Kutuzov ve Vojně a míru) a v operách Verdiho (Zachariáš v Nabuccovi, Velký inkvizitor a Filip II. v Donu Carlosovi, Attila), v Budapešti nastudoval Modrovouse v Bartókově Modrovousově hradu[3] a v Praze byl prvním ruským umělcem, který v Národním divadle vystoupil v roli Vodníka v Dvořákově Rusalce.[2] Dále vynikl jako Mefistofeles, a to jak v Gounodově Faustu a Markétce, tak v Boitově Mefistofelovi. Za jeho královskou roli je ale označován Boris Godunov,[4] ztvárnil ho např. v New Yorku, Varšavě, Vídni, Buenos Aires, Washingtonu, Aténách, Bonnu, Budapešti, Paříži, Stockholmu, Tallinnu, Miláně, Tokiu, Hongkongu a také v Praze.[2] Věnoval se též písním (Čajkovskij, Musorgskij, Rachmaninov, lidové písně a městské romance), v letech 1980 až 1981 realizoval unikátní cyklus čtyř koncertů, na kterém přednesl kompletní komorní dílo Modesta Petroviče Musorgského.[2][3] Je uznávaným interpretem basového partu Šostakovičovy XIV. symfonie.

Má plný hlas typicky ruské barvy a je nadaný a expresivní herec.[3] Vynikající dikce mu dovoluje interpretaci rolí v originálním jazyce.[4]

Dlouhá léta působí rovněž jako pedagog, zejména na moskevské Čajkovského konzervatoři (1975 až 1993, od r. 1981 profesor, po dlouhá léta také člen její rady) a na Musikhochschule ve Vídni. Je čestným profesorem Maďarské státní hudební akademie Férence Liszta. Působil v porotách mnoha mezinárodních pěveckých i jiných hudebních soutěží.[3]

Napsal celou řadu článků a publikací, zejména knihu Rozjímání o profesi (rusky Розмышления о профессии, 1985).

Byl ženatý, s manželkou Jekatěrinou roz. Alexejevovou má syna Maxima Něstěrenka, který působí jako grafik.[2]

V roce 1979 byl jmenován národním umělcem SSSR. Byl vyznamenán různými řády a vyznamenáními, např. Řádem Rudého praporu práce (1980), Leninskou cenou (1982), medailí Hrdiny socialistické práce (1988), Leninovým řádem (1988) a také maďarskými vyznamenáními Řádem Praporu a Řádem Míru a přátelství.

Získal několik zlatých desek. Je nositelem rakouského titulu Komorní pěvec a řady oborových ocenění v různých zemích světa.

Jeho hlas je zaznamenán na více než 70 nahrávkách, z toho nejméně dvou desítkách operních kompletů.[5] Vyšlo i několik alb písní v jeho podání. Jeho nahrávky vydávaly společnosti Melodija, EMI, Deutsche Grammophon, Ariola, Philips nebo Hungaroton.[2]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Yevgeny Nesterenko na anglické Wikipedii a Нестеренко, Евгений Евгеньевич na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jevgenij Něstěrenko na Wikimedia Commons
• The Oxford Dictionary of Music [online]. 2007-2014. Kapitola Nesterenko, Yevgeny. (anglicky)