Jestřábník zelenohlavý

Jestřábník zelenohlavý je vytrvalá bylina s přímou, jednoduchou lodyhou, dorůstající obvykle výšky 20 až 40 cm. Lodyha je v dolní části nachová a s četnými jednoduchými chlupy, ve střední části nachově skvrnitá, s roztroušenými chlupy až olysalá. Listy jsou tužší, světle zelené, na líci chlupaté až olysalé, na rubu s vyniklou žilnatinou. Přízemní růžice se skládá z 1 až 3 listů, době květu ale mohou být již zaschlé. Jsou dlouze řapíkaté, 9 až 13 cm dlouhé, s eliptickou nebo kopinatou čepelí. Na bázi jsou klínovité, v dolní a střední části nepravidelně zubaté. Lodyžních listů je 3 až 6 a jsou rovnoměrně rozložené, dolní je řapíkatý, s kopinatou až eliptickou, na bázi klínovitou, v dolní a střední části hrubě zubatou čepelí. Střední lodyžní listy se na bázi klínovitě zužují v nekřídlatý řapík nebo jsou úzkou bází přisedlé. Horní lodyžní listy jsou menší, širokou bází přisedlé, kopinaté a v dolní části zubaté. Květenství má nejčastěji 1 až 4 větve a nese 1 až 7 (řidčeji až 12) úborů. Stopky úborů jsou pokryté roztroušenými stopkatými žlázkami, ojedinělými jednoduchými chlupy s černou bází sahající do 1/3 až 1/2 délky chlupu a četnými hvězdovitými chlupy. Zákrov je vejcovitý, 10 až 13 mm dlouhý, na bázi uťatý. Zákrovní listeny se směrem k bázi nápadně rozšiřují, na vrcholu jsou tupě špičaté, tmavě šedé, vnitřní nápadně světle lemované. Jsou pokryté roztroušenými tmavými jednoduchými chlupy a stopkatými žlázkami, pouze při bázi s ojedinělými hvězdovitými chlupy. Liguly jsou žluté, ploché, až 16 mm dlouhé, na vrcholu pouze s ojedinělými chloupky. Čnělky a bliznová ramena jsou na pohled černé (okrové s černými šupinkami). Nažky jsou hnědočerné, 3 až 3,5 mm dlouhé.[1]

Druh se vyskytuje pouze v Krkonoších a Hrubém Jeseníku, je tedy endemitem Sudetských pohoří. Roste na travnatých a skalnatých svazích na živinami bohatších, lehce kyselých až lehce zásaditých, hlubších i mělkých, kamenitých i hlinitých půdách v nadmořské výšce od 1100 do 1350 metrů. V rámci české strany Krkonoš byl v minulosti uváděn ze dvou oblastí, z nichž jedna zahrnovala Kotel, Kotelní jámy, Krkonoš, Labskou louku, Pančickou louku a Labský důl, druhá pak Rudník a Čertovu zahrádku. Od 30. let 20. století byl druh na české straně Krkonoš nezvěstný, v roce 2020 byla objevena nevelká lokalita ve Velké Kotelní jámě.[2] V rámci Polska byl uváděn z některých karových jam (Wielki a Mały Staw, Sněžné jámy, Jáma pod Sněžkou), recentně je znám výskyt v Malé Sněžné jámě. Kdysi rostl i na slezské straně Jizerských hor.[1][3] V rámci Hrubého Jeseníku byl druh historicky doložen z Velké kotliny, Vysoké hole a Grützenbergu. Poslední doklady pocházely z konce 1. poloviny 20. století, v roce 2016 však byla nalezena malá lokalita v oblasti Velké kotliny.[4]

• 
  Historická položka jestřábníku zelenohlavého z Kotle (Krkonoše)
• 
  Historická položka jestřábníku zelenohlavého od Pančavy (Krkonoše)

Druh je v Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky (Grulich et al., 2012) veden v kategorii C1r (kriticky ohrožené druhy).[5] V České republice nepatří mezi zvláště chráněné druhy, všechny recentně známé lokality však podléhají územní ochraně a nacházejí se v klidovém území chráněných území (KRNAP, KPN, CHKO Hrubý Jeseník), kde je vstup mimo značené turistické cesty bez patřičného povolení zakázán.

Hieracium chlorocephalum je součástí skupiny druhů označované jako Hieracium chlorocephalum agg. a morfologicky odpovídající kombinaci H. alpinum – H. lachenalii – H. prenanthoides. Z druhů vyskytujících se v České republice náleží do tohoto okruhu ještě Hieracium stygium (jestřábník kalný), který se vyskytuje v Hrubém Jeseníku a Králickém Sněžníku.[1] Z dalších druhů sem dle Zahnovy monografie náleží H. szerokiense (Tatry), H. adustum (Alpy) a H. stygiellum (Karpaty).[6]

Od ostatních horských jestřábníků s chudě olistěnou lodyhou, vyskytujících se na území České republiky, je jestřábník zelenohlavý poměrně dobře odlišitelný. Charakteristický je zejména tvar a odění zákrovních listenů, které jsou pokryté nanejvýš roztroušenými jednoduchými a žláznatými chlupy, nápadně světle lemované a ve spodní části rozšířené. Jestřábník sudetský a jestřábník stopkatý mají odlišný tvar lodyžních listů a bohatší odění zákrovů. Druhy ze skupiny Hieracium corconticum agg. (jestřábník krkonošský, jestřábník draslavý) mají střední lodyžní listy široce přisedlé až objímavé, spodní se zužují v křídlatý řapík.[1]