Jennifer Granholmová

Narodila se roku 1959 ve Vancouveru, největším městě Britské Kolumbie, do rodiny bankovních pokladníků Shirley Alfredy (rozené Dowdenová) a Victora Ivara Granholmových.[7][8] Prarodiče z matčiny strany pocházeli z Irska a Newfoundlandu.[8] Děd z otcovy části rodiny Hugo „Anders“ Granholm přicestoval na konci 20. let dvacátého století do Penny v Britské Kolumbii ze švédského Robertsforsu, kde byl jeho otec starostou.[9] Robertsfors se stal také domovem bývalé švédské vicepremiérky a ministryně energetiky Maud Olofssonové, s níž se Jennifer Granholmová při návštěvě Švédska setkala. Média při té příležitosti uvedla, že manžel Olofssonové je s Granholmovou v příbuzenském vztahu.[10] Babička z otcovy strany Judith Olivia Henriette Granholmová pocházela z Gjerstadu v jižním Norsku. Do kanadského Halifaxu se plavila z Osla na lodi SS Bergensfjord. Do Penny v Britské Kolumbii, kde její strýc s dalšími muži založil osadu zaměřenou na těžbu dřeva, pak pokračovala po železnici.[11]

Z Kanady do Kalifornie se Jennifer Granholmová přestěhovala s rodiči ve čtyřech letech.[12] Vyrůstala v kalifornských městech Anaheim, San José a San Carlos,[13] kde postupně navštěvovala střední školy Ida Price Jr. High, Del Mar High School a San Carlos High School, na které maturovala v roce 1977.[12] Korunku královny krásy získala v místní soutěži Miss San Carlos.[13] Na prahu dospělosti se snažila prosadit v Hollywoodu, ale záměr stát se herečkou opustila ve 21 letech.[12] V roce 1978 se objevila v televizní soutěži The Dating Game.[14] Začala pracovat jako průvodkyně ve studiích Universalu a v zákaznickém servisu deníku Los Angeles Times. Jako první žena také provázela výpravy ve zvířecím zábavním parku Marine World Africa USA v Redwood City, kde kormidlovala loď s 25 turisty na palubě.[13]

V roce 1980, kdy překročila 21 let věku, se stala americkou občankou v procesu naturalizace.[15] Do kampaně v prezidentských volbách 1980 se zapojila ve štábu nezávislého kandidáta Johna B. Andersona. Poté nastoupila na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, což z ní učinilo prvního člena rodiny studujícího na vysoké škole.[8] Bakalářské obory politologie a francouzština absolvovala v roce 1984.[8] Během ročního stipendijního pobytu ve Francii se zapojila do pašování oblečení a léků za železnou oponu, židům žijícím v Sovětském svazu.[8] Jako aktivistka vystupovala v britském hnutí proti apartheidu.[8] Ve studiu pokračovala na Harvardově univerzitě, kde se roku 1987 stala doktorkou práv (JD).[8]

Právnickou kariéru zahájila v letech 1987–1988 jako asistentka Damona Keitha, služebně staršího soudce odvolacího soudu šestého okruhu.[8] V prezidentských volbách 1988 se podílela na volební kampani massachusettského guvernéra a demokratického kandidáta Michaela Dukakise.[8] Mezi roky 1989–1991 byla právní zástupkyní odpovědného exekutivního úřadu michiganského okresu Wayne County,[8] než se stala náměstkyní generálního prokurátora východního michiganského obvodu.[8][16] Účastnila se stíhání drogových dealerů, členů gangů a osob zapletených do dětské pornografie, rovněž tak bojovala proti podvodům v oblasti kreditních karet.[8] Ze 154 osob, proti nimž vedla soudní řízení, bylo 151 odsouzeno.[8] V roce 1995 se stala vedoucí právního odboru – corporation counsel, okresu Wayne County, jakožto nejmladší osoba v této funkci.[16] V roli advokátky obhajovala územně příslušné veřejné instituce, proti nimž byly vzneseny žaloby, účastnila se řízení nevypořádaných silničních daní a dodržování ekologických zákonů.[8]

Po vyhraných volbách nad republikánem Johnem Smietankou vystřídala v roce 1999 Franka J. Kelleyho na pozici nejvyššího státního zástupce Michiganu, sloužícího ve funkci 37 let, a stala se tak ministryní spravedlnosti tohoto východoseverního unijního státu, jako první žena v úřadu.[17][18]

Prezident Barack Obama dvakrát zvažoval její kandidaturu na soudkyni Nejvyššího soudu Spojených států.[19][20][21][22] V květnu 2009 se objevila v užším výběru kandidátů na uvolněné místo za končíčího člena Davida Soutera.[23] V Bílém domě se 19. května zúčastnila schůzky o předpisech průměrné palivové spotřeby společností (CAFE – Corporate Average Fuel Economy) a při té příležitosti hovořila s Obamou. Nebylo však zveřejněno, jestli se tématem stala také její možná nominace.[24] Obama za soudkyni nakonec 26. května navrhl Soniu Sotomayorovou. S odchodem soudce Johna Paula Stevense do důchodu v létě 2010, se opět stala jednou ze zvažovaných nástupkyň;[25] Obama však v květnu téhož roku odeslal do Senátu nominační listinu Eleny Kaganové, jejíž potvrzení proběhlo během srpna 2010.

V souvislosti s vedením ministerstva energetiky byla dvakrát zmiňována již za prezidentství Baracka Obamy. Poprvé v prosinci 2008, kdy se stala součástí Obamova tranzitního týmu po vyhraných listopadových volbách[26] a opět během prosince 2010 v souvislosti s možnou rezignací úřadujícího šéfa rezortu Stevena Chu.[27]

Po vítězných prezidentských volbách 2020 oznámil zvolený prezident Joe Biden v polovině prosince 2020 záměr ji nominovat do čela ministerstva energetiky. Informaci poprvé přinesl zpravodajský web Politico.[28][29] Granholmová byla považována za jednoho z nejméně kontroverzních kandidátů pro podporu ze strany odborů, ekologických skupin a některých republikánských senátorů.[30] Po inauguraci odeslal Biden nominační listinu do Senátu. Bývalá michiganská guvernérka se v horní komoře 27. ledna 2021 zúčastnila slyšení před výborem pro energetiku a přírodní zdroje, v jehož průběhu uvedla: „Zaměřím se na tři úkoly; zaprvé, na bezpečnost Ameriky prostřednictvím národního úřadu pro jadernou bezpečnost (National Nuclear Security Administration) a vypořádám se s dědictvím studené války, což zajistí našemu národu ochranu. Zadruhé, na podporu úžasné vědecké práce vykonané v 17 národních laboratořích ministerstva a dalších zařízeních napříč zemí, mimo jiné v oblasti změny klimatu a snižování emisí. A za třetí se zaměřím na rozšíření tohoto výzkumu a jeho využití k tvorbě pracovních míst pro Američany“.[31] Předseda výboru Joe Manchin pak postoupil 3. února nominaci na plénum horní komory, když výbor vydal doporučující stanovisko hlasováním členů v poměru 13 : 4. Schválení na senátním plénu se uskutečnilo 25. února 2021, s kladným výsledkem senátorských hlasů 64 : 35.[32][33][31] Několik hodin poté složila ministerskou přísahu do rukou viceprezidentky Kamaly Harrisové, jako první žena v tomto úřadu.[34]

Během studií na Harvardu navázala partnerský vztah se spolužákem z právnické fakulty Danielem Mulhernem, pocházejícím z Michiganu, který se stal také doktorem práv. Mulhern předtím získal na Yaleově univerzitě bakalářský titul v religionistice.[8] Svatba se uskutečnila v roce 1986; oba začali používat partnerovo příjmení jako střední jméno.[8] Do manželství se narodily tři děti.[8]

Před finále hokejového turnaje na Zimních olympijských hrách 2010 v rodném Vancouveru mezi Spojenými státy a Kanadou byla jako držitelka dvojího občanství dotázana, jakému týmu přeje zisk zlaté medaile. Uvedla, že „samozřejmě“ fandí Američanům a napůl žertem dodala, že Kanadu opustila již ve čtyřech letech.[35]

Švédský král Karel XVI. Gustav jí 21. října 2010 udělil Řád polární hvězdy a pasoval na komturku I. třídy „za podporu vztahů mezi Michiganem a Švédskem a podporu ekonomiky založené na čisté energii“.[36][37]