Jean Guitton

Narodil se v konzervativní katolické rodině, jeho bratr se stal významným ekonomem. Studoval v St.-Étienne a v Paříži na slavném Lycée Louis-le-Grand, v letech 1920–1923 filosofii na École normale supérieure a roku 1933 získal doktorát prací o Augustinovi a Plótinovi. Učil na různých gymnáziích a od roku 1937 byl profesorem filosofie na univerzitě v Montpellier. Léta 1940–1945 strávil v zajateckém táboře v saské Hoyerswerdě. Po válce učil v Avignonu, od roku 1948 na univerzitě v Dijonu a v letech 1965–1968 přednášel dějiny filosofie na Sorbonně. Roku 1961 byl zvolen členem Francouzské akademie, roku 1987 členem Académie des sciences morales et politiques.

Guitton byl podstatně ovlivněn svým učitelem H. Bergsonem, J. H. Newmanem, J. Maritainem a ze starších filosofů Aristotelem, Augustinem, Tomášem Akvinským a Blaise Pascalem. V mládí se setkal i s církevně odsouzeným zakladatelem modernismu A. Loisym a snažil se také, i když jinou cestou, zmírnit napětí mezi moderním světem a křesťanstvím, navázat dialog mezi vědou a náboženstvím. Proto s porozuměním přijal i odvážné dílo Teilharda de Chardin.

Svůj filosofický koncept shrnul Guitton pod názvem metarealismus, který charakterizoval třemi základními tezemi:

• Duch a hmota tvoří jednu a tutéž skutečnost;
• Tvůrce tohoto Vesmíru z hmoty a ducha jej sám přesahuje;
• Skutečnost tohoto Vesmíru „o sobě“ není poznatelná.[1]

Za protiklad svého názoru pokládal jednak materialismus, jednak panteistickou gnózi, která Vesmír pokládá za uzavřený a totální.

Už roku 1937 navštívil Guitton tehdejšího kardinála Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII. a přimlouval se za tehdy kritizovaného biblistu Lagrange. Po válce se v Paříži setkával s nunciem Angelo Roncallim, pozdějším papežem Janem XXIII., který mu zprostředkoval setkání s kardinálem Montinim, pozdějším papežem Pavlem VI., s nímž se Guitton trvale spřátelil. Stal se tak prvním laikem, který byl jako odborník přizván k přípravě Druhého vatikánského koncilu. Roku 1967 tak směl uveřejnit duchovní portrét papeže ještě za jeho života, čemuž se papežové dříve vyhýbali. Pěstoval živé ekumenické styky zejména s anglikány a roku 1988 se marně snažil přesvědčit konzervativního biskupa Lefevbra, s nímž se osobně znal, o pravověrnosti koncilu a rozmluvit mu další biskupská svěcení.

Jeho dílo je velmi rozsáhlé a zahrnuje více než 50 knih. Vedle vlastních myšlenkových konceptů, inspirovaných francouzským novotomismem, psal „paralelní portréty“ významných myslitelů (Newman a Renan, Pascal a Leibniz, Teilhard a Bergson, Claudel a Heidegger) a sám uveřejnil několik fiktivních „rozhovorů“ s historickými postavami.

Výběr spisů

• Le temps et l'eternité chez Plotin et Saint Augustin, (Čas a věčnost u Augustina a Plotina, 1933)
• Newman et Renan (1938)
• La Pensée de Alfred Loisy (Myšlení A. Loisyho, 1936)
• Le Problème de Jésus et le fondement du témoignage chrétien (Ježíšův problém a základ křesťanského svědectví, 1946)
• Développement des idées dans l'Ancien Testament (Vývoj myšlenek ve Starém Zákoně, 1947)
• Essai sur l'amour humain, (Esej o lidské lásce, 1948)
• Invitation à la pensée et à la vie, (Pozvání k myšlení a k životu, 1956)
• L'Église et l'Évangile, (Církev a evangeilum, 1959)
• L'Église et les laics, (Církev a laici, 1963)
• La pensée et la guerre, (Myšení a válka, 1969)
• Nouvel éloge de la philosophie, (Nová chvála filosofie, 1977)
• Silence sur l'essentiel, 1986 (česky: Mlčení o podstatném, 1992)
• Dieu et la science, 1991 (česky: Bůh a věda – k metarealismu, 1992)
• Mon testament philosophique, 1997 (Filosofická závěť, 2001)
• Le Livre de la sagesse et des vertus retrouvées, (Kniha moudrosti a znovu nalezených ctností, 1998)
• Oeuvres complètes (Sebrané spisy, 6 sv. 1978)

Česky a slovensky

• Bůh a věda – k metarealismu. Olomouc: Votobia 1992
• Dialógy s Pavlom VI. Řím: Slovenský ústav 2006
• Mlčení o podstatném. Brno: Petrov 1992
• Otevřené dopisy. Praha: Triáda 2011
• Portrét Marty Robinové. Hradec Králové: TMG 1991