Multilingvismus

Definice mnohojazyčnosti je předmětem podobné debaty jako definice jazykové plynulosti. Na jednom konci jakéhosi jazykového kontinua lze definovat mnohojazyčnost jako úplnou kompetenci a dokonalé zvládnutí jiného jazyka než mateřského. Takový člověk by podle všeho měl takové znalosti a kontrolu nad jazykem, tak aby zněl jako rodilý mluvčí. Na opačném konci spektra by byli lidé, kteří znají dostatek frází, aby se jako turisté mohli tímto jazykem domluvit. Vivian Cook již od roku 1992 tvrdí, že většina polyglotů spadá někde mezi tyto dvě definice. Takové lidi Cook nazývá multi-kompetentními.[8] [9]

Mimo to neexistuje jednotná definice toho, co je anebo není jazyk.[10] Například vědci často nesouhlasí s tím, zda je skotština samostatným jazykem nebo dialektem angličtiny.[11] Navíc to, co je považováno za jazyk, se může měnit, nejčastěji pro politické účely. Taková srbochorvatština byla vytvořena jako standardní jazyk na základě východo-hercegovského dialektu, který měl fungovat jako sjednocující prvek jihoslovanských dialektů, a po rozpadu Jugoslávie byla rozdělena na srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu.[12]

V mnoha zemích dochází k dvojjazyčnosti prostřednictvím mezinárodních vztahů, což vzhledem k tomu, že angličtina je globálně vnímána jako lingua franca, někdy vede k většinové dvojjazyčnosti, i když země mají pouze jeden domácí úřední jazyk. K tomu dochází zejména v germánských oblastech, jako je Skandinávie, Benelux, ale rozšiřuje se i do některých negermánských zemí. [13]

Okolo pojmů bilingvismus a multilingvismus se rozrostlo mnoho mýtů a předsudků. Jedná se hlavně o některé západní země, kde je monolingvismus běžnou záležitostí. Nejčastější mýlky ohledně mnohojazyčnosti jsou:[9]

• aby si člověk zasloužil označení bilingvista/polyglot, musí perfektně ovládat oba/všechny své jazyky a mluvit jako rodilý mluvčí;
• že dvojjazyčnost u dětí může být škodlivá pro jejich jazykový a kognitivní vývoj, a následně může vést k horším výsledkům ve škole;
• že vystavení dítěte více než jednomu jazyku může způsobit jazykové nedostatky či vady, nebo pokud u dětí již byla diagnostikována nějaká vada, dva jazyky mohou pro ně znamenat příliš mnoho tlaku a úsilí;
• že děti nemají dostatek času na to, aby se naučili oba jazyky, a proto je lepší, pokud se naučí pouze jazyk, kterým mluví většina společnosti;
• že bilingvisté mají tendenci mít o něco menší slovní zásobu a jsou slabší v "úlohách verbální plynulosti" než monolingvní jedinci.

Všechna tato přesvědčení jsou ale již dlouhou dobu vyvrácena[9], i když stále přetrvávají u velké části rodičů.

Mnohojazyčná osoba je taková, která může aktivně komunikovat ve více než jednom jazyce (mluvením, psaním nebo znakováním). Tito lidé mohou mluvit jakýmkoli jazykem, ve kterém píšou, ale nutně nemusí psát jazykem, kterým mluví. Přesněji řečeno, dvojjazyčné a trojjazyčné osoby jsou osoby v podobných situacích, které zahrnují dva nebo tři jazyky. Osoba, která mluví více než třemi jazyky, tak je obecně označována jako polyglot, což je také termín, který může označovat lidi, kteří mají učení jazyků jako koníček.[15][16]

Rozšířený multilingvismus (mnohojazyčnost) je jedním z typů jazykového kontaktu. V minulosti byla mnohojazyčnost běžná. V raných dobách, kdy většina lidí byla členy malých jazykových společenství, bylo nutné znát dva nebo více jazyků kvůli obchodu nebo jednáních mimo své město či vesnici. Něco podobného se dodnes drží v místech s jazykovou rozmanitostí, jako je subsaharská Afrika a Indie. Lingvista Ekkehard Wolff odhaduje, že 50 % africké populace hovoří několika jazyky. [19]

V každé mnohojazyčné společnosti ale nemusí být všichni mluvčí schopni hovořit několika jazyky. Některé státy mohou uznávat i několik úředních jazyků, např. Kanada (angličtina a francouzština). V některých státech mohou být různé jazyky spojeny pouze s určitými regiony (Kanada – Québec) nebo s určitými etniky (Malajsie, Singapur). Když všichni mluvčí dokážou mluvit několika jazyky, lingvisté je kategorizují podle funkčního rozdělení příslušných jazyků:

• Diglosie: Společnost, ve které se vyskytuje diglosie, je taková jazyková společnost, ve které se užívají dva jazyky nebo dvě varianty stejného jazyka. Jeden z těchto jazyků (nebo jedna z variant) je více prestižnější a nepoužívá se v běžné mluvě.[20] Typickými diglosickými oblastmi jsou oblastni v Evropě, kde se regionální jazyk používá v neformálních situacích, většinou v mluveném kontextu, kdežto státní jazyk se používá ve formálnějších situacích. Známými příklady jsou Frísko (s frízštinou a němčinou nebo nizozemštinou) a Lužice (se srbštinou a němčinou).
• Ambilingvismus: Oblast se nazývá ambilingvální, pokud není pozorováno takové funkční rozdělení jako je u diglosie. V typické ambilingvální oblasti je téměř nemožné předpovědět, který jazyk bude v daném prostředí použit. Pravá ambilingválnost je vzácná.  

Multilingvismus bývá považován za jedno z možných řešení problému zanikání jazyků. Probíhající mizení velkého množství jazyků totiž snižuje kulturní rozmanitost světa, protože jednotlivé jazyky s sebou nesou specifické způsoby vidění, porozumění, třídění a navazování vztahů mezi věcmi. Odhaduje se, že 90 % jazyků světa je ohroženo vyhynutím během následujících 50 let.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Multilingualism na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Multilingvismus na Wikimedia Commons
• Lingva Prismo (webové stránky představující jazykovou rozmanitost)