Jaroslav Olša

Jako učeň v ČKD Sokolovo se v 50. letech zúčastnil soutěže umělecké tvořivosti mládeže v oboru zpěv, ale protože zazpíval americký (byť černošský) spirituál, cenzura zasáhla, byl ostře kritizován a ze soutěže vyloučen. Následně několikrát vyhrál soutěže „Volná tribuna“, pořádané na tanečních zábavách, a „Hledáme nové talenty“ právě s (černošskou) písní „Nelly Grey“, se kterou pak vystoupil i v Československém rozhlase za doprovodu Harry (Karla) Macourka. Ještě jako tovární dělník začal vystupovat s orchestrem Jaroslava Hrdličky a poté poloprofesionálně s bigbandem Karla Kesla. Byl zván na přímé přenosy programů k výročí Čs. rozhlasu. Profesionální kariéru zahájil a orchestrem Vlastimila Kloce (sólisty-trumpetisty Orchestru Čs. rozhlasu), zpíval s bigbandy Zdeňka Bartáka, Karla Vlacha a dalšími. Natáčel pro Čs. rozhlas a vystupoval v Čs. televizi (např. pořad Vysílá studio A) s orchestry Slávy Kunsta, Karla Duby a dalšími skupinami. Byl sólistou jedné z prvních tzv. bigbítových skupin Telstar, která však brzy zanikla. Byl jedním z prvních studentů nově založené Lidové konzervatoře (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka). Průběžně v létech 1961–1965 byl sólistou orchestru (a tudíž uměleckým zaměstnancem) Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze. Když byl orchestr rozpuštěn, pokračoval jako zpěvák a konferenciér na estrádách a ve varietních programech doma i v zahraničí (Polsko).

V polovině 60. let se mu díky politickému uvolnění otevřela šance vrátit se na vysokou školu, v té době byl na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy otevřen obor anglistika a indonesistika (indonéštinu v té době už několik let studoval na jazykové škole). Během Pražského jara se jako student angažoval v hnutí proti okupaci (mj. vyhlašoval na podzim 1968 studentskou stávku, po upálení Jana Palacha moderoval z balkónu filozofické fakulty vyvrcholení demonstrativního pochodu z Václavského náměstí atd). Jako spoluzakladatel a tajemník Uměleckého sdružení Artes (sdružení umělců zábavního umění) se zúčastnil také činnosti Koordinačního výboru uměleckých svazů. Artes byl na počátku normalizace zakázán a Rudé právo o něm např. 22. dubna 1970 napsalo: „...jde o organizaci, která vznikla v r. 1968 pod vlivem nátlakových skupin.....Od samého počátku se vedení tohoto svazu silně politicky angažovalo pro všechna protisocialistická a protisovětská stanoviska." V roce 1969 na poslední chvíli získal vysokoškolský diplom, neboť mu opět hrozilo vyloučení z politických důvodů. V období normalizace nemohl dostat žádnou odpovídající práci, dostal zákaz publikování a byl mu odebrán pas, aby nemohl vystupovat a vyjíždět na turné do zahraničí. Díky druhému manželství s polskou občankou Ludmilou Rackiewicz, primabalerinou Krakovské opery, se nakonec vystěhoval do Polska a tam navzdory protestům Pragokoncertu (státní agentury, tehdy regulující činnost českých umělců v zahraničí) pokračoval jako zpěvák a konferenciér ve svobodném povolání.

V roce 1990 se obnovil Artes a Jaroslav Olša se opět stal jeho tajemníkem. Byl aktivní jako viceprezident Konfederace umění a kultury, člen poradního sboru ministra kultury a v jeho rehabilitační komisi, zasedal v radě Českého literárního fondu atd. Na počátku roku 1993 byl přijat na Ministerstvo zahraničních věcí České republiky a jako vystudovaný indonesista, znající několik jazyků, se stal prvním velvyslancem ČR v Indonésii s přiakreditací pro Malajsii a Singapur. Jeho prvořadým úkolem bylo poskytnout tamním vládám a institucím veškeré informace o rozpadu Československa a o novém státě – České republice. V Indonésii navíc bylo třeba vypořádat rozdělení majetku, který tam vlastnilo Československo, na Českou republiku a Slovenskou republiku. V Malajsii bylo jeho úkolem podporovat malajsijsko-českou spolupráci povýšením tamního československého obchodního zastoupení na plnohodnotné velvyslanectví ČR a v Singapuru založení zcela nového zastupitelského úřadu pod vedením chargé d'affaires. Ve všech třech zemích byly učiněny úspěšné kroky k vytvoření zcela nových vazeb s ČR, jejími institucemi a firmami. Po skončení mise v roce 1998 působil ještě v letech 1999–2002 jako poslední generální konzul v Karáčí (Pákistán). Navzdory tomu, že většina obchodních aktivit byla na bedrech generálního konzulátu, nikoliv velvyslanectví v pákistánském hlavním městě Islamabádu, byl generální konzulát v Karáčí z finančních i bezpečnostních důvodů zrušen v roce 2002.

Za své působení v Indonésii a Pákistánu byl Jaroslav Olša oceněn nejvyšším státním vyznamenáním prezidentem Indonéské republiky„Bintang Jasa Utama“ (Hvězda první třídy za zásluhy), medailí ministra obchodu a průmyslu Indonésie, oceněním tzv. ASEAN Consultants Forum „Best Executive Award“, medailí Pákistánsko-českého obchodního fóra.

Už v době studií začal pracovat na překladech z indonéštiny, jenže už vydání prvního překladu – novely „Surabaya" – bylo zakázáno cenzurou s odůvodněním, že „taková literatura zesměšňuje osvobozenecký boj koloniálních národů.“ (sic!) „Surabaya“ nakonce vyšla až v knize jeho překladů z indonéštiny s názvem „Tygr! Tygr!“ v r. 2007. Jak v období Pražského jara, tak po Sametové revoluci stál u vzniku organizací indonésko-českého přátelství. Současně se vždy zajímal o Novou Guineu, kterou navštívil v roce 1980 u příležitosti Festivalu umění jižního Pacifiku. Vyšla mu celá řada článků a pojednání o tomto ostrově a jeho obyvatelích a nakonec se jeho zájem o tamní kulturu přetavil v knihu papuánských legend a vyprávění pod názvem „Závistivý lidojed a pták nepták“.

Ještě v 80. letech začal pracovat na česko-indonéském slovníku. Byla to práce složitá, neboť nebyly k dispozici jiné než ruské materiály, o bezprostředním přístupu ke zdrojům ani nemluvě. Teprve během pobytu v Indonésii se situace zlepšila, i když si autor hesla stále vypisoval ručně na kartičkách, a teprve získání počítače a přístup k internetu umožnily práci zprofesionalizovat. Příprava Česko-indonéského slovníku tak trvala celých deset let, zatímco rozsáhlejší Slovník indonésko-český už Jaroslav Olša sestavoval za jiné situace a mnohem rychleji. Třetí dílo, Praktický indonésko-český a česko-indonéský slovník, bylo zpracováno nejmodernější metodou díky jinému nakladatelství a jím vyvinutým speciálním programům. Proto se tento slovník liší obsahově i formálně od předchozích dvou ve všech aspektech, navíc obsahuje origiální přílohu v podobě výběru indonéských přísloví.

Jaroslav Olša je ale také autorem malajské kuchařky – vůbec první vydané v češtině.

• Gamelan. Nový Orient, 1968, č. 8.
• Romantika stále živá aneb Taneční hudba v Indonésii. Melodie, 1969 (?).
• Javánské živé stíny. Lidé a země, 1982, č. 11.
• Co se jí na rovníku. AZ Magazín, 1983, č. 2.
• Expresem Mutiara napříč Jávou. Lidé a země, 1985, č. 2.
• Ong Teng Cheong v Praze: Co můžeme očekávat od vztahů se Singapurem. Respekt, 1998, č. 30.
• Indonésie: Výzvy pro 21. století. Respekt, 1998, č. 37.
• Vzpomínka na Miroslava Oplta. Nový Orient, 1999, č. 7.
• Indonéský keris: Chladná zbraň – kultovní předmět – umělecký skvost. Nový Orient, 2003, č. 8-9.
• Současné indonéské malířství. Nový Orient, 2004, č. 1.
• Putu Wijaya: Renesanční člověk z ostrova Bali. Divadelní noviny, 2007, č. 8.
• Černá ruka lidské zloby: K výročí největšího teroristického útoku v Indonésii. Mezinárodní politika, 2008, č. 3.
• Politické aspekty moderní indonéské literatury. Mezinárodní politika, 2010, č. 8.
• Hledání zlatého nosorožce. Lidé a země, 2011, č. 9.
• Dilemata současné indonéské společnosti. Mezinárodní politika, 2011, č. 11.

• Festival bubnů. Lidé a země, 1982, č. 1.
• Setkání na Nové Guineji. Svět v obrazech, 1982, č. 19.
• Na mapě je Konedubu. Květy, 1982, č. 26.
• Papuánští duchové války. AZ Magazín, 1982, č. 7.
• Laurabada: Reportáž z Nové Guineje. Nový Orient, 1982, č. 9.
• Černí a bílí na Niugini. Nový Orient, 1983, č. 8.
• Soumrak v zemi otrávených šípů. Lidé a země, 1987.

• Islámský terorismus v Pákistánu. Mezinárodní politika, 2003, č. 12.
• Nábožensko-zvykové pozadí terorismu v Pákistánu. Mezinárodní politika, 2009, č. 11-12.

• Písnička a fotografie pro vás. Květy, 1966, č. 41. (o Jaroslavu Olšovi).
• Beat pod pyramidami. Melodie, 1969 (?).
• Disc-Jockey Derby. Melodie, 1969 (?).

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Olša
• Jaroslav Olša v Databázi knih