Jang Šen

Jang Šen se narodil roku 1488 v Pekingu, kde jeho otec v počátcích úřední kariéry působil v akademii Chan-lin.[1] Rodina pocházela ze Sin-tu (v 21. století městský obvod v Čcheng-tu) v S’-čchuanu, jedné z provincií čínské říše Ming. Jeho otec, Jang Tching-che zaujímal ve vládě mingského státu vysoké místo velkého sekretáře, později prvního velkého sekretáře. Jang Šen studoval konfucianismus, sloužil úřednické zkoušky nižších stupňů a roku 1511 absolvoval jejich nejvyšší stupeň – palácové zkoušky – jako první v pořadí, což mu otevřelo cestu k odpovědným funkcím ve státní správě. Stal se členem akademie Chan-lin, kde se podílel na sestavení historie vlády tehdejšího císaře Čeng-te.[1]

První manželství Jang Šena trvalo jen krátce. Roku 1519 se oženil podruhé s jednadvacetiletou Chuang O,[2] dcerou učence Chuang Kchea (1449–1522).[3] Dívce se dostalo kvalitní vzdělání, a byla nadanou básnířkou, zvláště v žánru san-čchü. Většina jejích básní š’ byla ztracena, ale její písně čchü jsou vysoce ceněné.[2]

Tou dobou v Pekingu vznikl politický konflikt. Když císař Čeng-te roku 1521 zemřel bez potomků, úředníci vedení velkým sekretářem Jang Tching-cheem povolali na císařský trůn Čeng-teho bratrance a nejbližšího mužského příbuzného Ťia-ťinga. Nový císař se ale dostal s většinou úředníků v čele s Jang Tching-cheem do sporu o obřady, když úředníci žádali adopci Ťia-ťinga císařem Chung-č’ (otcem Čeng-tea a strýcem Ťia-ťinga), aby se tak stal mladším bratrem svého předchůdce Čeng-tea. Ťia-ťing adopci odmítal a požadoval posmrtné udělení císařské hodnosti svým rodičům.

Kvůli dlouhodobým sporům s panovníkem Jang Tching-che nakonec roku 1524 rezignoval. Jang Šen společně s mnohými dalšími úředníky v Zakázaném městě odmítal císařovy požadavky, opoziční úředníci dospěli až k masovým veřejným protestům. Ťia-ťing neposlušné úředníky potrestal, Jang Šen jako organizátor protestů byl mezi zatčenými, zbit, přísně vyloučen z úřednického stavu a zařazen mezi dědičné vojáky a vypovězen do Jün-nanu.[4]

Od roku 1524 tak Jang Šen žil na západě provincie Jün-nan. Prožil tam více než tři desetiletí, respektovaný místními vzdělanci a věnující se psaní. Finančně ho podporovala manželka Chuang O spravující rodinné statky v S’-čchuanu.[5] Manželé se setkávali jen zřídka, kontakty mezi sebou udržovali vesměs pouze písemně. Jejich dopisy se nezachovaly, ale básně, které si vyměňovali, získaly širokou známost.[6]

V exilu zprvu psal smutné básně o osudu vyhnance (po vzoru Čchu Jüana).[4] Vzhledem k vážnosti, které se těšil u místních úřadů, nemusel plnit své vojenské povinnosti a mohl se volně věnovat svým literárním zájmům. Kombinace sociální volnosti a divoké jünnanské přírody mu vdechla nový duch.[3] Bez oficiálních povinností, s prostředky na vybudování rozsáhlé knihovny, se mohl věnovat studiu a psaní na jakékoli téma. Věnoval se literatuře, umění,[2] etymologii a historické fonologii,[1] dějinám a kultuře Jün-nanu (pro jeho čínské čtenáře dosti exotické)[4] Pozdější kritici odhalili jeho občasné chyby, nicméně pro historii Jün-nanu zůstává Jang Šenovo dílo cenným pramenem.[2] Vynikl téměř ve všech literárních žánrech, byl citován „v každém koutě říše“. K jeho popularitě přispěly i sympatie literátů k muži žijícímu ve vzdáleném koutě říše ve vyhnanství za neochvějné trvání na svých názorech.[4] Ve studiu konfucianismu zdůrazňoval důležitost rozšíření poznání proti intuitivnímu prozření hájenému částí Wang Jang-mingovy školy. V této souvislosti ho popuzovali literáti, kteří nečetli knihy a nebezpečně se tak blížili čchanovým mnichům.[1]

Byl jedním z nejplodnějších spisovatelů mingské doby.[1] Publikoval velké množství prací, celkem přes stovku, včetně jím sestavených a editovaných antologií.[5] Popisoval v nich jünnanskou krajinu a její obyvatele, sestavoval cestovní zápisky (z putování do vyhnanství i cest po Jün-nanu),[7], popisné básně, projevil se jako mistr lyrických písní (cch’, žánrů který kvetl za Sungů ale ve 14. století upadl),[5] Vedle tří stovek písní cch’ napsal i Cch’ pchin, knihu mapující původ a historii žánru a vztah k hudbě. Současníkům byl znám především jako autor milostných básní které si na dálku vyměňoval s manželkou Chuang O, nadanou básnířkou.[3]

Jako pekingský student následoval básnické cíle Li Tung-janga a Che Ťing-minga,[2] vůdců sedmi dřívějších mingských mistrů. V exilu časem dospěl k přesvědčení, že jejich zásady jsou příliš svazující a vedou k pouhému kopírování vzorů minulosti,[8] a odvrhl jejich přesvědčení, že vrcholná tchangská poezie je nejlepší vůbec. Vzor si poté bral spíše z poezie období Šesti dynastií a pozdně tchangské. K sungským neokonfuciánským autorům a kritikům v čele s Ču Sim měl kritický postoj.[2]