Jan Zikmund Braniborský

Jan Zikmund vládl v období před třicetiletou válkou, které se vyznačovalo množstvím náboženských sporů a růstem napětí, jež nakonec vyvrcholilo rozsáhlým konfliktem. Sám panovník se v náboženské otázce angažoval, patrně roku 1606 se seznámil v Heidelbergu s kalvínskou vírou a roku 1613 se rozhodl pro konverzi. To však paradoxně vyvolalo pnutí mezi panovníkem a jeho vlastní zemí, v níž převládal protestantismus, natož pak s vlastní manželkou Annou Pruskou. Jan Zikmund se pokusil prosadit víru prostřednictvím augšpurského náboženského míru z roku 1555 v rámci zásady cuius regio, eius religio (koho území, toho náboženství). Pokus se však nezdařil a Braniborsko se stalo zemí dvou konfesí.

Také za hranicemi se Jan Zikmund prosadil v náboženských sporech. V letech 1609–1614 probíhal spor o julišsko-klevské dědictví. Spor byl však tehdy namísto válečného střetu vyřešen diplomaticky. 1614 byla uzavřena dohoda v Xantenu, která vedla k rozdělení zemí. Jan Zikmund, čerstvě konvertovaný kalvinista, zdědil Klevsko, Mark a Ravensberg (Jülišsko a Berg připadly vladaři z Falce-Neuburgu, který naopak konvertoval ke katolicismu).

Směrem na východ pak byla definitivně završena braniborská politika vůči Pruskému vévodství, které bylo součástí polského království. Jelikož byl pruský vévoda Albert Fridrich od roku 1577 duševně nemocný, vykonávali za něj braniborští kurfiřti regentskou vládu. Roku 1611 se vypravil Jan Zikmund do Varšavy, kde složil lenní hold polskému králi Zikmundovi II. Augustovi. Roku 1618 zemřel Albert Fridrich bez dědice a Jan Zikmund tak zdědil Pruské vévodství – vzniklo tak soustátí Braniborsko-Prusko (Prusko nadále zůstávalo polským lénem).