Jan Ladislav Sýkora

Po maturitě na gymnáziu v Jičíně vystudoval teologii v Praze, po vysvěcení na kněze (1877) působil jako kaplan a katecheta ve Velvarech a v Praze a roku 1884 získal doktorát teologie. V letech 1887–1891 byl katechetou na českém učitelském ústavu a docentem katechetiky na teologické fakultě UK. Po jejím rozdělení roku 1891 byl jmenován profesorem biblistiky a exegeze na české teologické fakultě UK, kde byl v letech 1895, 1901 a 1904 děkanem a v letech 1901–1902 rektorem UK.[1]

Z titulu funkce rektora se na přelomu století zapojil i do vysoké politiky. V letech 1901–1902 zasedal coby virilista na Českém zemském sněmu.[2]

Roku 1899 se stal kanovníkem kapituly u Všech Svatých na hradě Pražském[1] a pro zásluhy jmenován konsistorním radou. Roku 1908 mu císař František Josef I. udělil Řád železné koruny III. třídy (ten do r. 1884 zakládal nárok na udělení rytířského šlechtického titulu).[3]

Vedle několika katechetických knížek je jinak Sýkorovo dílo soustředěno kolem Bible, přesněji řečeno Nového zákona, a vyvrcholilo jeho novým českým překladem. Sýkora překládal z latinské Vulgáty, jak bylo tehdy v katolické církvi zvykem, svůj překlad však stále konfrontoval s původním řeckým textem. Protože měl také velmi dobrý jazykový cit, vznikl tak překlad, který se v katolické církvi s drobnými úpravami používal až téměř do konce 20. století. Své přednášky z biblické hermeneutiky a úvodu do Nového zákona vydal nejprve latinsky, Úvod později také česky. Sýkora dále přispíval do Slovníku paedagogického, Ottova slovníku naučného a do Časopisu katolického duchovenstva.