Jan Lacina (geobiocenolog)

Jako vědec byl věrně oddaný lesnické geobiocenologii.

Společně se svým celoživotním kolegou a přítelem Antonínem Bučkem koncipovali metodu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí,[3] na jejímž základě v roce 1984 sestavili koncept tvorby územních systémů ekologické stability krajiny.[4]

V Geografickém ústavu Akademie věd se zabýval biogeografickým mapováním, problematikou životního prostředí a krajinou ekologií. Mimo jiné například posuzoval vliv velkých staveb na přírodu a krajinu – jadernou elektrárnu Dukovany, vodní dílo Nové Mlýny nebo průplav Dunaj – Odra – Labe.

Jan Lacina se zapojil do dalších výzkumů s významnými disturbančními událostmi v krajině, jako byly povodně a následné sesuvy v roce 1997. Studoval změny koryta řeky Bečvy, podrobně popisoval sukcesi vegetace po povodních, věnoval se též významu mrtvého dřeva ve vodních tocích, zkoumal význam sesuvů pro tvorbu nových biotopů a zvýšení biodiverzity v krajině. Nevyhýbal se ani krajinám silně ovlivněným člověkem, zabýval se dlouhodobým vývojem vegetace na haldách Ostravska nebo v odkalištích uranových dolů v okolí Dolní Rožínky. Zapojil se do výzkumu starobylých výmladkových lesů, jejichž podrobnou inventarizaci provedl ve svém milovaném rodném okrese Tišnov. Byl členem týmu zabývajícího se výzkumem historie vybraných českých a slovenských obcí. Zabrousil i do výzkumu ekotonů a jejich významu pro uchování biodiverzity krajiny.

Vášnivě miloval opakované výzkumy dynamiky vývoje (pra)lesů, aby se mohl vracet na místa, která navštívil před mnoha lety jako typolog a která si oblíbil. Zejména ho to táhlo do slovenských Karpat, a ještě dále do Východních Karpat na Podkarpatskou Rus, kde dlouhá léta bádal s řadou kolegů na plochách založených v 30. letech 20. století prof. Aloisem Zlatníkem a pedologem Zvorykinem. Nakonec ho osud dovedl až do českých vesnic v rumunském Banátu na úplně druhý konec karpatského oblouku, kde byl cenným členem širokého týmu zkoumajícího tradiční způsoby péče a hospodaření v krajině, které se zde zachovaly v podobě, jak je znali naši prarodiče před 150 a více lety.

Na závěr své vědecké kariéry propojil vědu se svým koníčkem, tedy se zálibou ve výtvarném umění. Obdivoval a popisoval pro publikum krajinomalby Antonína Slavíčka, Josefa Jambora a dalších, se kterými na sklonku svého života tzv. vcházel do krajiny, tj. nacházel malovaná místa a doslova obrazně dokumentoval změny české krajiny.

Jan Lacina byl nesmírně citlivý a vnímavý pozorovatel přírody s duší umělce. Básník přírody srovnatelný ve schopnosti přesného poutavého popisu detailu a v současném navození poetické, lyrické atmosféry s takovými autory jako byli Jaromír Tomeček nebo Michail Prišvin. Jan Lacina napsal řadu populárně naučných knih a textů plných poznání, z nichž však vždy ale čiší i bezmezná láska k přírodě. Byl rozhlasový popularizátor přírody. Milovník a znalec krajinomalby. Bohatýr, který přírodu doslova nasával všemi smysly, a proto také chápal, že je ji nutno chránit.

Na uměleckou stránku jeho osobnosti měl nepochybně významný vliv, kromě rodičů i jeho strýc malíř Bohdan Lacina. Již jako středoškolák publikoval své ornitologické pozorování v časopise Živa, a následně při studiu na lesnické fakultě v Brně s Antonínem Bučkem a dalšími přáteli založili studentský časopis LEF. Stal se dokonce jeho prvním šéfredaktorem.

Jan Lacina v roce 2006 v Brně na oslavě 30 let časopisu Veronica

Tuto zkušenost nepochybně zúročil o téměř dvacet let později, když v roce 1986 spoluzakládal časopis pro ochranu přírody a krajiny Veronica, jak jinak, opět společně s Antonínem Bučkem. Od samého prvopočátku byl platným členem redakční rady,[5] pro Veronicu napsal bezmála dvě stovky příspěvků, a to nejenom naučných, ale i poetických fejetonů.[6] Ale hlavně do časopisu přivedl své umělecké přátele, tehdejší brněnské básníky a spisovatele (Jana Skácela, Jaromíra Tomečka, Ludvíka Kunderu) i velká jména moravských malířů a výtvarníků (mimo jiné Oldřicha Bártu, Jana Steklíka, Jana Dungela a zejména Rostislava Pospíšila).

Od roku 1994 byl na částečný úvazek zaměstnán jako odborný asistent na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V roce 2003 se habilitoval s prací Sozologická aplikace geobiocenologie v oboru Ekologie lesa. V tomto oboru působil jako školitel postgraduálních studentů a byl též členem oborové rady stejnojmenného doktorského studijního programu. Na ústavu byl pověřen výukou předmětů Geobiocenologie, Péče o lesní rezervace či Ochrana přírody a krajiny.

Je spoluautorem dvou učebních textů Geobiocenologie II a III. Byl vyhledávaným externím vyučujícím i na dalších českých univerzitách.

Jako pedagog nejraději chodil se studenty do největší učebny světa, přímo do lesů. Jeho exkurze byly vždy oblíbeny, nejenom pro působivý, nevtíravý, informačně hodnotný, a přitom laskavý výklad, ale též proto, že většinou končil v nějaké hospůdce či vinárně. Když v roce 2011 proběhla v časopise LEF anketa studentů o nejlepšího a nejoblíbenějšího učitele, tak není divu, že Jan Lacina obsadil 2. místo z celkového počtu 132 hodnocených.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Lacina na Wikimedia Commons

• https://www.researchgate.net/profile/Jan_Lacina
• http://www.geonika.cz/CZ/CZpersonal/CZlacina.html Archivováno 11. 9. 2019 na Wayback Machine