Jan Kasprowicz

Jeden ze zástupců hnutí Mladé Polsko, spjatý s několika hlavními směry soudobé lyriky, především naturalismem, symbolismem a expresionismem. Průkopník v užívání volného verše, předjal i katastrofismus a primitivistické tendence v moderním umění. Byv stavěn na úroveň Adamu Mickiewiczovi, ba dokonce do role "věštce" (wieszcz), považuje se za jednoho z předních básníků v dějinách polské literatury.

Jeho díla, ceněna zejména pro originalitu stylu i tvůrčí nezávislost, vznikala jako plod autorova bolestného životního údělu, provázeného bídou, samotou, rozpadem rodinných vazeb a úsilím o navázání dialogu s Bohem. Odsud také postupné proměny estetických postojů jeho zpočátku rouhačské, později zoufalstvím prosycené tvorby, jejíž finální etapou byla františkánská apoteóza sblížení s přírodou, prostoty a vyrovnání s žitím plným neštěstí. Kasprowicz byl přitom, podle názoru Adama Ważyka, "jedinou religiózní povahou mezi soudobými básníky"; každou existenciální zkušenost svého bouřlivého života odrazil totiž v reflexích, jež jsou hluboko zakořeněny v Bibli a křesťanské tradici. Jiní badatelé věnují pozornost na vývoj vnímání lásky u Kasprowicze: od ničivého erotu po caritas (boží milost).

Významné místo v jeho poezii zaujímalo nadšení pro přírodu rodného Kujavska a později i Vysokých Tater, které rád navštěvoval. Část veršů též vznikla vlivem fascinace kulturou Dálného Východu a řeckou mytologií.

Jako překladatel-samouk ovládal klasickou latinu a řečtinu (Aischylos, Euripides), z moderních jazyků francouzštinu (Bertrand, Rimbaud, Maeterlinck) a angličtinu (Shakespeare, Marlowe, Byron (Childe Haroldova pouť, 1895), Shelley (Epipsychidion, 1888), Keats, Thákur, Swinburne, Coleridge (Píseň o starém námořníkovi), Wilde aj.). Věnoval pozornost i písemnictví italskému (d'Annunzio), nizozemskému (Heijermans), německému (Goethe, Schiller) a norskému (Ibsen).

• Z chałupy (1887), Z chalupy
• Poezje (1889), Poezie
• Chrystus (1890), Kristus
• Z chłopskiego zagonu (1891), Ze selského záhonu
• Świat się kończy (1891), Svět se končí
• Anima lachrymans i inne nowe poezje (1894), Anima lachrymans a jiné nové básně
• Miłość (1895), Láska
• Krzak dzikiej róży w Ciemnych Smreczynach (1898), Keř divokých růží v Temných Smrčinách
• Ginącemu światu (1901), Jinému světu
• Salve Regina (1902)
• Ballada o słoneczniku (1908), Balada o slunečnici
• Chwile (1911), Chvíle
• Księga ubogich (1916), Kniha bědných
• Hymny (1921)
• Sita
• Dies Irae
• v českém překladu vyšlo O bohatýrském koni a hroutícím se domu (přel. Jos. Matouš, Praha 1919)
• ve slovenském překladu Hymny (přel. Frant. Šubík, Trnava 1949)