Jan Kasprowicz

Jan Kasprowicz (12. prosince 1860 v Szymborze, Polsko1. srpna 1926 v Zakopanem) byl polský básník, dramatik, literární kritik a překladatel patřící do hnutí Mladé Polsko.

Jan Kasprowicz
Narození12. prosince 1860
Szymborze
Úmrtí1. srpna 1926 (ve věku 65 let)
Zakopané
Povoláníbásník, překladatel, spisovatel, dramatik a profesor
NárodnostPoláci
Alma materLipská univerzita
Vratislavská univerzita
Royal Evangelical Gymnasium (High School) in Ratibor
Tématalyrická poezie
Literární hnutíMladé Polsko
Oceněníkomtur Řádu znovuzrozeného Polska
Politická příslušnostNárodní liga
Manžel(ka)Maria Kasprowiczowa (1887–1968)
Jadwiga Przybyszewska
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Jeden ze zástupců hnutí Mladé Polsko, spjatý s několika hlavními směry soudobé lyriky, především naturalismem, symbolismem a expresionismem. Průkopník v užívání volného verše, předjal i katastrofismus a primitivistické tendence v moderním umění. Byv stavěn na úroveň Adamu Mickiewiczovi, ba dokonce do role "věštce" (wieszcz), považuje se za jednoho z předních básníků v dějinách polské literatury.

Jeho díla, ceněna zejména pro originalitu stylu i tvůrčí nezávislost, vznikala jako plod autorova bolestného životního údělu, provázeného bídou, samotou, rozpadem rodinných vazeb a úsilím o navázání dialogu s Bohem. Odsud také postupné proměny estetických postojů jeho zpočátku rouhačské, později zoufalstvím prosycené tvorby, jejíž finální etapou byla františkánská apoteóza sblížení s přírodou, prostoty a vyrovnání s žitím plným neštěstí. Kasprowicz byl přitom, podle názoru Adama Ważyka, "jedinou religiózní povahou mezi soudobými básníky"; každou existenciální zkušenost svého bouřlivého života odrazil totiž v reflexích, jež jsou hluboko zakořeněny v Bibli a křesťanské tradici. Jiní badatelé věnují pozornost na vývoj vnímání lásky u Kasprowicze: od ničivého erotu po caritas (boží milost).

Významné místo v jeho poezii zaujímalo nadšení pro přírodu rodného Kujavska a později i Vysokých Tater, které rád navštěvoval. Část veršů též vznikla vlivem fascinace kulturou Dálného Východu a řeckou mytologií.

Díla

Jako překladatel-samouk ovládal klasickou latinu a řečtinu (Aischylos, Euripides), z moderních jazyků francouzštinu (Bertrand, Rimbaud, Maeterlinck) a angličtinu (Shakespeare, Marlowe, Byron (Childe Haroldova pouť, 1895), Shelley (Epipsychidion, 1888), Keats, Thákur, Swinburne, Coleridge (Píseň o starém námořníkovi), Wilde aj.). Věnoval pozornost i písemnictví italskému (d'Annunzio), nizozemskému (Heijermans), německému (Goethe, Schiller) a norskému (Ibsen).

  • Z chałupy (1887), Z chalupy
  • Poezje (1889), Poezie
  • Chrystus (1890), Kristus
  • Z chłopskiego zagonu (1891), Ze selského záhonu
  • Świat się kończy (1891), Svět se končí
  • Anima lachrymans i inne nowe poezje (1894), Anima lachrymans a jiné nové básně
  • Miłość (1895), Láska
  • Krzak dzikiej róży w Ciemnych Smreczynach (1898), Keř divokých růží v Temných Smrčinách
  • Ginącemu światu (1901), Jinému světu
  • Salve Regina (1902)
  • Ballada o słoneczniku (1908), Balada o slunečnici
  • Chwile (1911), Chvíle
  • Księga ubogich (1916), Kniha bědných
  • Hymny (1921)
  • Sita
  • Dies Irae
  • v českém překladu vyšlo O bohatýrském koni a hroutícím se domu (přel. Jos. Matouš, Praha 1919)
  • ve slovenském překladu Hymny (přel. Frant. Šubík, Trnava 1949)

Odkazy

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.